Robokalypsa vypukla v malé podzemní laboratoři, v níž se Archos, geniální stroj, vymkne kontrole neopatrnému vědci, který ve svém výtvoru viděl obrovský potenciál, ale přecenil vlastní schopnosti. Ďábelský robot vzápětí ovládne veškerou elektroniku na Zemi, aby v jeho jméně vyhladila lidstvo. Zní to povědomě? Autor se nikterak netají tím, že si vzal na paškál námět již několikrát propraný řadou filmů a knih. Přichází však s jeho originálním zpracováním. Originalita se ale bohužel automaticky nerovná kvalitě.

Oklahomský rodák Daniel H. Wilson si pro své dílo vybral téma, které je mu, jakožto držiteli doktorátu z robotiky, velmi blízké. Celý román pojal formou retrospektivní zpovědi, v níž Cormac Wallace pomocí jakési „černé skříňky apokalypsy“ rekapituluje události od počátku osvobození Archonta až po závěrečný souboj. Originalita celého díla tkví v tom, že vypravěč pracuje se záznamy z kamer, nahrávkami či daty získanými samotnými roboty, jenž prolíná osobními zpověďmi některých postav. Určité kapitoly proto obsahují podrobný popis dění zachyceného všemožnými kamerovými systémy, jiné zase přepis rozhovoru připomínající interview v novinách. Výsledkem je mozaika nejdůležitějších událostí vedoucích k závěrečnému zúčtování.

Nepochybně zajímavý nápad, ovšem v knižní podobě příliš nefunguje. Nevšední způsob vyprávění společně s nedostatkem návaznosti mezi jednotlivými kapitolami totiž nejen brání plnému ponoření se do příběhu, ale hlavně poškozuje postavy. Robokalypsa v podstatě sleduje osudy nezajímavých jedinců bojujících za záchranu lidstva, o jejichž životě a minulosti přináší jen velmi kusé informace. Pro vytvoření užšího pouta se čtenářem dostávají příliš málo prostoru, který obvykle nepřesáhne dvě kapitoly o deseti stránkách. Výsledek budí dojem chladné odtažitosti, díky níž jejich boj o přežití dvakrát nenadchne. Nelze se tak ubránit dojmu, že po jejím přečtení zůstává v ústech jakási pachuť nedostatečně dochuceného díla.

Krvavá akce slouží jako plácačka na mouchy

Odhlédne-li se od zmíněných nedostatků, z Robokalypsy jasně čiší přímočarost, díky níž děj plynule odsýpá a o zábavu není nouze. Autor se nikterak neuchyluje ani k přehnaně komplikovaným úvahám a raději je nahrazuje kvalitní akcí. Celkový dojem zlepšuje i samotný závěr, kdy se pozornost soustředí pouze na úzkou skupinu spolubojovníků, jejichž osud celý děj řádně vygraduje.

Wilsonovo originální pojetí si vybralo svoji nemalou daň vyvolávající rozpačitý dojem. Avšak román má i své přednosti, jak dokazuje Steven Spielberg, pod jehož taktovkou se Robokalypsa chystá na stříbrné plátno, kde možná dostane i onu chybějící špetku napětí. Knižní verze si jistě najde řady zastánců mezi těmi, kdo nehledají hluboké dílo debatující o smyslu lidské existenci a urputné snaze neustále přesahovat naše možnosti, ale spíše touží po přímočaré sci-fi řežbě.