Héraklés, Iásón, Théseus. Řecká mytologie překypuje polobohy a jejich velkolepými skutky. Věk hrdinů se nyní chýlí ke svému konci, avšak zbývá ještě několik proroctví, která je třeba naplnit – předvídají osud syna mořské nymfy Thetis a krále Pelea.
Achilleovo jméno znají všichni. Jeho sláva se nebes dotýká a i ti literaturou nepolíbeni někdy v životě slyšeli o jeho nešťastné patě. Román nesoucí jeho jméno však nezačíná u něj. Začíná u malého chlapce, prince Patrokla, který svému otci přináší jedno zklamání za druhým, ničím nevyniká, netěší se ničí přízni, a nikdo od něj proto už nic neočekává. Když nešťastnou náhodou zabije syna šlechtice, je za trest zbaven titulu a vyhoštěn do cizího království, v němž potká svůj přesný opak – zlatého Achillea, poloboha, dokonalého syna již od útlého věku proslaveného rychlostí, mrštností a silou. Ti dva nemají nic společného – přesto mezi nimi vyklíčí hluboké přátelské a posléze milostné pouto, které sehraje klíčovou roli v blížící se válce.
„Pomyslím si: Tohle mi bude scházet. Pomyslím si: Raději se zabiju, než abych o to přišel. Pomyslím si: Kolik času ještě máme?“ (str. 176)
Achilleova píseň začíná jako román o dospívání. Dva chlapci se vyžívají v kouzlu každodennosti, hrách i roztržkách, které uhasnou tak rychle, jako vzplály. Objevují sami sebe i jeden druhého a postupně začnou objevovat i velikost světa – nebo spíše, osud je dožene a svět si je najde sám, ať chtějí, nebo ne.
Patrokla zaváže k účasti v největší válce světa stará přísaha, kterou složil pod tlakem otce dřív, než chápal, co vůbec znamenají její slova; Achillea naopak očekávání plynoucí z jeho původu, věhlasu přesahujícího jeho samého, příslibu slávy a věčného odkazu. Válka se nad nimi vznáší od samého začátku jejich vztahu jako tmavá oblaka bouře nad obzorem, jakkoli si ji ve své dětské naivitě a neznalosti zpočátku neuvědomují. Co začíná jako komorní a intimní příběh dvou mladíků, se rychle transformuje v dlouhotrvající ubíjející konflikt, v němž nesourodost armády sestavené za účelem vzdáleného cíle, sváry mezi spojenci a probublávající frustrace z toho všeho bodají stejně ostře jako kopí. Tak jako chlapci vyrůstají v muže, i dětské potyčky zrají v nesmiřitelné střety ideálů, které čest a pýcha nedokáží přejít.
V souladu s dualitou děje Madeline Miller umí snoubit krásu s ošklivostí, poetiku s brutalitou a lásku s válkou. Ani v jednom pólu nezachází příliš daleko do grafických detailů za účelem šokovat či znechutit čtenáře, naopak se drží v rovnováze mezi faktickým popisem nezbytným pro vykreslení válečné vřavy a lyrikou hodnou milostného citu. Miller si navíc pro svůj román zvolila ideálního vypravěče – postavu, jež je pro objasnění Achilleových motivací zcela neopominutelná, na válečném poli a v „historickém“ významu ji však zastiňují známější hrdinové. Patroklovo výsadní postavení empatického zúčastněného pozorovatele umožňuje Miller převyprávět slavný příběh na jevišti první linie zeširoka a obsáhnout válečný epos v celé jeho komplexnosti – od jednotlivců k celým národům.
Achilleova píseň je nejen výborným převyprávěním pro milovníky řeckých mýtů, ale i, a snad především, pro čtenáře, kteří o Achilleovi či trojské válce slyšeli naposledy na škole v hodinách literatury a pod pojmem „trojský kůň“ si představí počítačový virus. V jeho srdci stojí vztah dvou lidí, čímž je snadno profilován jako romantický román, čím dál ale postupuje, tím šířeji a hlouběji se zaobírá nejslavnějším literárním vojenským konfliktem všech dob, a především malichernými mezilidskými šarvátkami, které jej poháněly. Miller sepsala nesmírně čtivé, pestré a lidské dílo, které se poslední roky právem těší nesmírné oblibě čtenářů po celém světě.
