Znělo to jako příjemná akční dovolená. Zajet do Afghánistánu, vyzvednout tam partu amerických vědců, která tam vykysla, a odtransporotovat je domů. Tak snadná věc, že armáda může bez obav vyslat záložáky, a ti ještě během záchrany stihnou pod místním horkým sluncem chytat bronz. Nebo možná olovo.
Miroslav Žamboch patří k autorům, kteří jsou nesmazatelně zapsáni v srdcích čtenářů a mohou psát už jen pro radost. A radost a chuť psát je na autorově novince Afghánistán navždy znát – vždyť tenhle úctyhodný špalek má téměř 750 stran!
Záložáci v akci
Matyáš Horek je účetní. Má podnikavou manželku, dobře rozjetou kariéru a prosperující firmu. Ale také příliš dobrodružnou povahu na to, aby vydržel sedět na zadku a hromadit peníze. Je členem záloh Armády České republiky, takže pokud mu dáte do ruky zbraň, zvládne vám to spočítat ještě lépe, efektivněji a definitivněji než na kalkulačce. Takže když dostane nabídku „vyrazit na misi“, bez rozmyslu na ni kývne. Co na tom, že utíká od naštvané manželky a vyslouží si tím rozvodové papíry.
Jak se ukáže, je tahle mise přesně tím, co Matyáš potřebuje. Na programu je „výlet“ do Afghánistánu s cílem vyzvednout zde členy americké vědecké expedice. Naše armáda je pro misi na tomhle území jako dělaná, protože nemá s Afghánci žádný konflikt. Takže: naložit zásoby, střelivo, vybavení a jde se na to. Pár dnů, nic obtížného.
Žamboch vzal úvod velmi poctivě. Seznámí čtenáře s hlavním hrdinou, se členy jednotky, která na misi vyráží, vysvětlí služební vztahy mezi nimi, odhalí i něco málo z civilního života. Budou se rovnat bedny se střelivem, vysvětlovat princip spojení, na čtenáře čeká i náhled do afghánské kultury. A než se začne něco doopravdy dít a tempo příběhu začne zrychlovat, jsou tři stovky stran pryč.
Kouzlo osobnosti
Popravdě, dovolit si někdo jiný rozjíždět děj v momentě, kdy se většina ostatních knih chýlí ke konci, sklidí vlnu kritiky. Jenže Žamboch to zvládá s bravurou a budete mu to „žrát i s navijákem“. Je zřejmé, že si o armádě, její technice, výzbroji, ale i o Afghánistánu nastudoval první poslední a nebojí se čtenáři své znalosti prodat, zároveň to však vůbec nepůsobí jako vychloubání nebo nabubřelá exhibice s cílem promasírovat si vlastní ego. Z velké části za to může autorův styl vyprávění – popisný, živý a plný dialogů. Do života jednotky zapadnete jako byste tam patřili odjakživa, budete si užívat i špičkování mezi členy (a nechybí ani žena-ostřelovačka). Vše působí uvěřitelně. Snad jen to směrování děje je neurčité a autor nijak nespěchá s tím ho nějak výrazněji posunout.
Po rozvážném začátku ovšem Žamboch začne vykládat své literární trumfy. Věci se dávají do pohybu, do mise, kterou většina týmu mohla zvládnout s prstem v nose, se vkrádají první komplikace a objevují se první varování značící, že někdo má zřejmě v téhle záležitosti své zájmy.
Ještě chvíli si čtenář užije napínání, několik návštěv v zapadlých vesnicích v bohem zapomenuté divočině země zmítané vnitřní válkou, problémy s drogami a plné zvyků a tradic našinci těžko osvojitelných – a pak už děj sešlápne plyn a vyrazí vpřed pořádným fofrem. Akce střídá akci a najednou jde o přežití. Každý z jednotky se musí zapojit a ukázat, v čem je jeho přínos a co umí nejlépe. Každá minuta tréninku se zúročí, každý náboj může chybět.
Větve a větvičky
Psát, že Žamboch akční příběhy umí na výbornou, by bylo litím vody do moře. Pochválit však musíme jeho umění vést příběh. Po celou dobu nabízí drobné motivy, náznaky, odbočky, které se později vynoří a dopadnou do dění plnou vahou. Vše má své místo a čas, a právě tohle pravidlo umí autor dokonale zužitkovat.
Navíc kromě akce umí dostat do příběhu tři prvky, které umocňují zážitek z něj. Prvním z nich je lidskost. I v nejvypjatějších situacích se záložáci nemění na bojové roboty, pořád jsou to především lidé. Druhý prvek by se dal nazvat jako ticho před bouří. Samotné čekání a nejistota mnohdy drásají čtenáři nervy mnohem více než poté samotná akce. Lehce pod povrchem se ukrývají silné emotivní momenty, naděje a v pozdější fázi se objeví i prvky fantastiky a motiv „není co ztratit“. A ten třetí je pocit naléhavosti. Zásoby docházejí, vojáci jsou unavení, vyčerpaní; tlak, který na nich leží, je místy doslova hmatatelný.
A pokud máte Žambocha načteného, pak vám nejspíš přijde, že kniha dostává postupně takový baklyovský nádech. Ano, je to týmovka, ale Baklyho rčení Jen to nejhorší je pro mě dost dobrý (byť nevyřčené) přijde na mysl zejména v závěru knihy mnohokrát. Mimochodem, už je asi jasné, že z rutinní mise se stalo peklo umocněné nehostinnou přírodou a ne příliš přátelskými místními obyvateli.
Jsme sice fanoušci, ale…
Bez uzardění můžeme říct, že Afghánistán navždy je kniha, kterou prostě „vdechnete“. Styl, jakým Žamboch píše, je už natolik vybroušený, že od těch téměř 750 stran zkrátka nevstanete, dokud nebudete mít dočteno.
Ale recenzent nemá být fanouškem, a tak považujeme za férové upozornit i na pár mušek tohohle díla. Předně – některé postavy, a zejména hlavní hrdina, mají občas neskutečnou kliku, a díky tomu přežijí i nepřežitelné. Některé scény už tlačí na pilu až příliš, a i když se Žamboch s postavami příliš nemazlí, občas je to do očí bijící.
Kniha by snesla i lepší redakci. Na několika místech vás nejspíš zarazí, že postavy, které byly ještě před pár stranami mrtvé, se najednou mihnou v některé ze scén (a vzápětí zase stejně tiše zmizí). Uznávám, že postav je velké množství, ale pokud jste detailisti, tak vás tyhle drobné chybky rozhodně nepotěší.
Ale v celkovém součtu dostáváte do rukou dílo, které působí možná až příliš reálně a mrazivě. Žamboch mistrně v Afghánistánu navždy prodal vše, co do téhle knihy chtěl dostat – hodiny rešerší a získávání informací stejně jako kulturu, divokou přírodu… A samozřejmě gradaci děje a akci. Na téhle misi bude českým záložákům pořádně horko, a pokud budou mít smůlu, skončí v mělkém hrobě.
