Západozemí nemá možná budoucnost, ale minulost určitě, George R. R. Martin: Dějiny rodu Targaryenů 01 – Oheň a krev

Martin George R.R.: Dějiny rodu Targaryenů 01: Oheň a krev

Díky snaze hodného pána z Ameriky, George R. R. Martina, držíme v rukou masivní učebnici historie jeho fiktivního světa. Část první ze dvou, což v případě tohoto autora může vyděsit čtenáře žádostivé pokračování. Nicméně máme zase na nějakou dobu dost materiálu, abychom se mohli učit o dějinách Západozemí.

Radši si opravdu nestěžujme, že George R. R. Martin stále sveřepě „odmítá“ dokončit legitimní román Vichry zimy a místo toho naservíroval kroniku Oheň a krev. Jeho inspirace zkrátka již nějaký čas funguje jinak, než by si fanoušci přáli. Tak alespoň oceňme tento tlustospis, který začíná v době válečné expanze Aegona Targaryena, řečeného Dobyvatel, a končí vládou krále Aegona, toho jména třetího.

George R. R. Martin v pěti bodech

  1. Vystudoval žurnalistiku, ale od začátku sedmdesátých let se živí psaním. Patrně nejznámější je díky sérii fantasy románů Píseň ledu a ohně.
  2. Je držitelem spisovatelských cen Hugo a Nebula, Ceny Brama Stokera či World Fantasy Award.
  3. Mezi hlavní témata v Martinových povídkách patří osamělost, spojení, láska předem odsouzená k zániku, idealismus, romantismus a protiklad tvrdé pravdy a milosrdné lži.
  4. Napsal scénáře k mnoha televizním seriálům, mezi něž patří nová řada Zóny soumraku a Krásky a zvířete.
  5. Sestavil více než dvacet antologií, k nimž se řadí i patnáct titulů ze sdíleného světa série Divoké karty.

Jak musí být jasné z hlavní série románů Píseň ledu a ohně, Martin miluje historii, především historickou soap operu. Tato vášeň, spojená se zručnou fabulací mu dovoluje, aby se vcítil do učenců žijících v jeho fiktivním světě a přesvědčivě napodobil jazyk středověkého vypravěče. To jsme si mohli již několikrát ověřit, neboť fragmenty Ohně a krve vlastně publikovány byly. Něco z toho jste možná četli buďto ve faktografické knize Svět ledu a ohně, případně ve třech povídkových sbírkách Gardnera Dozoise (Nebezpečné ženy, Zabijáci a Kniha mečů). Až nyní se však všechny texty nacházejí na jednom místě, v kontextu většího celku a bez škodlivých editorských zásahů.

Láska ke skutečným dějinám se projevuje u autora ještě jedním specifickým způsobem. Zajistit objektivitu totiž není možné, a proto je líčení jednotlivých epizod protkané řadou míst, kde si vypravěč není jistý, co se vlastně stalo a mnohokrát přináší vícero alternativních vysvětlení. Někomu možná přijde, že se to děje až moc často, ale tak právě realita se svými nesčetnými interpretacemi a různorodými prameny funguje. Dlouhodobí příznivci ságy se velmi rychle budou moci pouštět do konspiračních teorií na téma „jak to bylo doopravdy“. I když, jak autor sám zdůrazňuje, některé věci jsou zajímavější, když zůstanou tajemstvím natrvalo.

Martin je známý kromě jiného právě velkým důrazem na detail, pokud jde o reálie jeho fantasy, což je dalším důvodem, proč toto líčení působí vpravdě jako živé, až zaměnitelné s událostmi, jaké popisuje naše vlastní dějeprava. Pokud jde o fantastické prvky, v této části kroniky je zastupují především draci, neboť ti totiž začínají v Západozemí vymírat až v éře, v jíž kniha končí. Jsou to stvoření monumentální, ale zároveň děsivá a přinášející zkázu. To ostatně ilustruje dlouhodobě známé Martinovo používání nadpřirozena. Většinou se drží na pozadí, a když se najednou dostane na scénu, projevuje se jako temná a neuchopitelná síla.

Možná, že samotný začátek, kdy si Aegon Dobyvatel snadno podmaní většinu ze Sedmi království, se vyznačuje nemalou schematičností a snadným postupem pro „hlavního hrdinu“, avšak právě to kontrastuje s budoucími problémy Targaryenů. Střety s náboženskými představiteli, následnické spory a vrtochy dětí narozených již do přepychu. Pořekadlo přece praví „Když se narodí Targaryen, hodí bohové minci“. Takže nám tu stránky přinášejí postavy děsivých zloduchů, velkých státníků i osob postižených dědičným zatížením, každopádně nikoli průměrných jedinců. Ukázky zprostředkovaných dialogů a klíčových momentů zůstávají nadále nosnou konstrukcí grandiózního děje.

Poněvadž příběhy se většinou nevypravují o veselých událostech a v politice platí, že „nic dlouho nefunguje dobře“, je většina západozemské historie chaotická. Autor je ovšem založení zjevně pacifistického, takže tyto události zdárně vykresluje jako makabrózní cyklus šílenství, jenž se těžko zastavuje a zasévá semena dalšího utrpení v budoucnosti. Martinův text, ať už děsuplný, nebo ne, ilustrují nádherné kresby Douga Whetleyho, z nichž čiší jednoznačná láska k poetice fantasy žánru a k Písni ledu a ohně specificky. Daleko více, než z pozdějších sezón jistého seriálu na HBO.

Sedm království v současnosti příběhu čelí apokalypse. Jak Oheň a krev ukazuje, říše neměla nikdy na (tyrellských) růžích ustláno. Čas od času ji vždy křižovaly nepokoje vyvolávané vášní mocných, na níž dopláceli urození i prostí lidé. Z historie, pokud ji bereme velmi vážně, na nás může padnout pocit marnosti. To však neznamená, že by jako celek nebyla fascinující, i když se v tomto případě nikdy neudála… Zde by vlastně ani nezáleželo, kdyby druhý díl nevyšel.

12. června, Jiří Kábrt