Sbírka uctívající nesmrtelného Asimova je tou nejlepší fan-fiction pod sluncem, Přátelé nadace

kol.: Přátelé Nadace

Už na první pohled je zřejmé, že nejde o běžnou antologii. Jasným vodítkem je už to, že málokde najdete tolik velmistrů science fiction v rámci jedné knihy. Už vůbec se nestává, že by taková známá jména psala fan-fiction. Přesně tak, největší borci se rozhodli upsat žánru, který je doméno zejména amatérských psavců.

Jejich povídky se povětšinou inspirují nejznámějšími díly Isaaca Asimova. Konkrétně jde o svět Nadace a nejrůznější variace na robotí povídky – tedy hříčky se slavnými třemi zákony robotiky. Posledním typem jsou potom povídky oslavující Asimovův přínos a pohrávající si s myšlenkou, jaké by to bylo, kdyby Isaaca nebylo, popřípadě jak by vypadal svět, ve kterém by se Asimov dožil věku robotů fungujících podle jeho zákonů. Zpravidla jde o humorné hříčky, které odlehčeným tónem uctívají ústřední postavu antologie. K tomu všemu patří ještě nějaké povinné bonusy v podobě vzpomínek jednotlivých autorů, přátel, kolegů a rodiny Isaaca Asimova a jeho poslední rozhovor.

Kniha má podobně široký záběr jako tvorba zesnulého – od jednoduchých humoresek plných dvojsmyslů a suchého humoru (Mike Resnick), přes futuristickou variaci na známý filosofický problém Platónovy jeskyně (Poul Anderson) k povídkám, které přes svou jednoduchost nesou silnou myšlenku a dokáží ji perfektně prodat a pohnout s čtenářem jak myšlenkově, tak emocionálně (Sheila Finch). Z povídek z „nadačního“ soudku vyniká zejména Badatel od Orsona S. Carda, zajímavý je i pokus o sepsání kroniky Nadace z daleké budoucnosti, který se neobejde bez zásadní otázky „Jak moc předpověď determinuje budoucnost?“ Oproti ostatním povídkám pak trochu pokulhává práce Rafaela Zebrowského. Nese se sice přesně v tom správném duchu, ale chybí jí šmrnc, něco navíc, co by mu umožnilo vykouknout z Asimovova stínu.

Tři povídky samotného Asimova

Třešničkou na dortu potom jsou tři nejoblíbenější povídky napsané samotným Asimovem. Skvělé jsou zejména v tom, že dokážou velmistra předvést v několika naprosto odlišných polohách a přitom jsou v každém případě přímočarou ukázkou jeho řemesla. V každé větě je vidět, že Asimov měl prostě talent a psaní pro něj bylo namáhavé jako dýchání (a stejně tak nutné).

Dá se říct, že ve všech třech textech hraje klíčovou úlohu cesta časem, ale klasickou časovkou je jenom neuvěřitelně vtipná jednohubka Nesmrtelný bard. S takovou grácií se vypořádat z literární kritikou umí opravdu málokdo. Kdyby se nemusel smát, tak by se asi každý recenzent musel nad svou práci velmi důkladně zamyslet.

Ošklivý chlapeček je ze zcela jiného soudku a neútočí na bránici čtenáře, ale na jeho srdce. Emociálně neuvěřitelně silný příběh o přenesení malého neandrtálského dítěte do budoucnosti dokáže zasáhnout skutečně hluboko. Ale čtenář by se neměl nechat unést emocemi až příliš, aby mu neunikla myšlenková linie, která předvádí, jak nelítostná může věda být. Asimov dokazuje, že i když považuje vědu za největšího tahouna lidstva, je si zároveň moc dobře vědom i jeho slabostí.

Nakonec přichází Poslední otázka, kterou počítače zpracovávají bez výsledku po nekonečně dlouhá tisíciletí. A není to žádná lehká váha: „Je možné zastavit neustálý nárůst entropie ve vesmíru?”. Odpověď na ni je překvapivě mystická, chytrá a pro mnohé dost možná šokující.

Balzám na duši pro starou generaci

Celá antologie má tak jedinou větší chybu a tou je její zastaralost. A nejde o to, že v Česku vyšla poměrně dlouho po Asimovově smrti. Ani o to, že by hlavní myšlenky vyšuměly do ztracena. Spíše naopak jsou teď kolikrát aktuálnější než dříve. Jde pouze o to, že na povídkách jde vidět, že se opírají o techniky staré scifistické školy. Pro spoustu čtenářů balzám na duši, ale zůstává otázkou, jak moc dokáže oslavit čtenáře nového tisíciletí. Nelze než doufat, že se to podaří, jinak by mladá generace byla ochuzena opravdu o hodně.

  • Přátelé nadace
  • Triton a Argo, 2015
  • překlad: Zdeněk Uherčík
  • obálka: Angela Hepburnová
  • 512 stran, 398 Kč (v e-shopu Fantasye již za 358 Kč)
29. března 2015, Jan Červenka