Markus Heitz: Osud trpaslíků

Trpaslíci naposledy táhnou do boje o osud svého národa: od úporných bojů v Černé soutěsce je však pohřešován Tungdil Zlatoruký. Draci, mágové a krutí alfové pronikají neustále hlouběji do Skryté země a zmocňují se vlády nad stále většími částmi říše. Trpaslíci bojují o holé přežití, sami však cítí, že jim nezbývá moc naděje. Potom ovšem dojde k nevysvětlitelné události: ze soutěsky se vrací válečník z rodu trpaslíků, následovaný armádou hrůzných příšer. Říká si Tungdil a Pruďas i jeho společníci ho s nadšením vítají. Brzy se však dostaví pochybnosti – je to skutečně Tungdil, nebo se nově příchozí válečník drží pouze vlastního neblahého plánu? Začíná největší dobrodružství národa trpaslíků.

„Vraccasovi budiž vzdán dík a chvála! Štít už je zase na místě!“ Boïndil Dvojčepel, jemuž přátelé i nepřátelé díky zuřivosti, která ho v boji zpravidla popadla, často říkali Pruďas, pozorně pozoroval místo, kde tvor skonal. Odložil dalekohled na kamenné cimbuří a zadíval se na mihotající se deštník vyvolaný magickou energií, halící Černou soutěsku. „Zdá se, že artefaktu docházejí síly.“ Tázavě pohlédl na Godu. „Můžeš mi k tomu říct něco víc?“
Stál s milovanou družkou na severní věži pevnosti Zlohráz, která se tyčila v blízkosti Černé soutěsky již dvě stě jednadvacet cyklů.
Obdélníkové zdi pevnosti, kterou společně vybudovali trpaslíci, podskalané, ubariu a lidé, obklopovaly ze všech stran Černou soutěsku. Tyčily se do výšky třiceti kroků a v nejširších místech dosahovaly tloušťky patnácti kroků. Pevnost byla vybudovaná sice prostě, ale s nepřekonatelným mistrovstvím. Vzájemná součinnost různých národů napomohla vzniku něčeho jedinečného, přestože hlavní podíl na stavbě pevnosti měli trpaslíci. Pruďas byl na stavbu nesmírně pyšný. Runy na věžích vzdávaly chválu Vraccasovi, Ubarovi i bohyni Palandiell.
Na širokých ochozech, na věžích i v patrech pod zastřešenými plošinami stály katapulty, které mohly v případě potřeby chrlit kameny, šípy i oštěpy. V komorách bylo uskladněno dostatečné množství munice, aby obránci mohli bez obav čelit i stonásobné přesile. Nadto ve Zlohrázi trvale sídlila posádka čítající dva tisíce bojovníků, která mohla kdykoliv sáhnout ke zbraním a odrazit vojska temnot.
Ale po celých dvě stě jednadvacet cyklů nebylo ničeho takového zapotřebí.
Stvůra, která před nimi vykrvácela na zemi a teď jen nehybně ležela, byla první tvor, kterému se podařilo uniknout z vězení. Půl míle dlouhý a sto kroků široký pás, jenž se ponuře zařezával do krajiny a výrazně označoval, narušující tak krásu širokého okolí, místo, odkud by se mohlo vyhrnout na povrch zlo, kdyby mu nestála v cestě magická bariéra a pevnost.
Goda se podívala na válečníka – statného trpaslíka z kmene Druhých, který měl obrovské zkušenosti z nejrůznějších bitev. V nich si vydobyl takovou slávu, že byl jmenován velitelem všech jednotek, tvořících posádku pevnosti. Naklonila hlavu na stranu, zpod čepice jí vykukovaly světlé vlasy.
„Máš strach, že se štít zhroutí, nebo v to doufáš?“ Na rozdíl od Pruďase, který měl na sobě kroužkovou košili vyztuženou železnými destičkami, byla Goda oblečená do dlouhých, světle šedých šatů. Byly prosté, bez jakýchkoliv ozdob, jenom opasek byl prošívaný zlatými nitěmi. Goda dokonce ani neměla za opaskem dýku, naprosto jednoznačně dávala najevo, že se do budoucna nehodlá zapojovat do bitev vedených klasickými zbraněmi. Její zbraně měly magickou podstatu.
„Ohó, z toho, co číhá v Černý soutěsce, nemám strach! Nemůže to být o moc horší než to, co řádí ve Skrytý zemi,“ zabručel Pruďas a předstíral, že se ho její poznámka dotkla. Přejel si rukou po černých vousech, mezi nimiž probleskovaly široké pramínky šedí a stříbrem prokvetlých chlupů a prozrazovaly tak trpaslíkův pokročilý věk. Celkem vzato byl v nejlepších letech svého života. Pruďas obdařil Godu posmutnělým úsměvem. „A já se nikdy nevzdal naděje, od tý doby, co se on vydal na druhou stranu.“ Otočil hlavu a odhodlaně se zadíval před sebe k ústí Černé soutěsky, které bylo nejasně vidět za štítem. „Proto tady tvrdnu. U Vraccase, kdybysem jenom tušil, že je tam někde hned za štítem, hned bysem se mu rozběhl na pomoc! Se vším, co bych tu dal dohromady.“ Udeřil oběma pěstmi do cimbuří.
Goda pohlédla k artefaktu, který kolem soutěsky utkával neproniknutelnou sféru. Tyčil se nad vstupem do Černé soutěsky a skládal se ze čtyř vzpřímených, do sebe navzájem propletených železných kruhů, které v náznaku připomínaly kouli o průměru dobrých dvaceti kroků. Na kovových okružích se nacházely runy, znaky, zářezy i jednotlivé, samostatně ležící body. Nesčetné vzpěry vedly do středu, kde byl umístěn úchyt zdobený různými symboly. A právě v něm spočíval zdroj moci tohoto artefaktu. Získával sílu z diamantu, v němž byly uložené nesmírné zásoby magické energie.
V drahém kamenu se však objevovalo stále více prasklin, při každém oběhu v něm přibyla další. Hlasité praskání, které vznik praskliny doprovázelo, se odráželo od zdí pevnosti. Teď už o tom věděl každý voják.
„Nedokážu říct, kolik prasklin ještě diamant snese,“ prohodila Goda tiše a stáhla obočí. „Mohl by se rozpadnout každým okamžikem, ale může taky vydržet celé cykly.“
Pruďas si povzdechl a kývnutím pozdravil stráže, které je míjely. „Co tím myslíš?“ zabručel a přejel si oběma rukama po vyholených spáncích, poté si urovnal tmavý cop, který byl stejně jako vousy protkán stříbrnými pramínky a visel mu na zádech až k opasku. „Nemůžeš to říct jasněji?“
„Myslím tím to samé jako vždycky, když se mě na to zeptáš, manželi: já prostě nevím.“ Goda mu prominula nevrlý tón, protože dobře věděla, že za něj můžou starosti. Starosti, které se táhnou už déle než dvě stě padesát cyklů. „Možná by ti na tuto otázku mohl dát odpověď Lot-Ionan.“
Pruďas ze sebe vyloudil krátké, tvrdé a neradostné pousmání. „Já vím, co by mi asi tak mohl dát, kdybysme se dnes potkali. Nejspíš by mi namířil mezi oči a prásknul po mně nějakým zničujícím kouzlem.“ Uchopil vraní zobák, kterým se svého času ohánělo v bitvách jeho dvojče Boëndal Páka, přehodil si ho přes rameno a vydal se na obchůzku po ochozu. Zbraň s dlouhou násadou, na jejímž konci byla na jedné straně plochá hlavice a na druhé zahnutý trn, dlouhý jako loket, používal na Boëndalovu počest. Když se statný trpaslík rozmáchl vraním zobákem, neexistovala zbroj, která by mu odolala.
Goda se vydala za ním. Byl čas dokončit obchůzku.
„Napadlo by tě někdy, že budeme muset strávit v Zemi za horami tak dlouhou dobu?“ zeptala se muže zamyšleně.
„To by mi nikdy nepřišlo na rozum, stejně jako to, že by se poměry ve Skrytý zemi mohly tak zgruntu změnit,“ odpověděl Pruďas. Goda se trochu zarazila, proč je její druh, s nímž před mnoha a mnoha cykly vstoupila do manželského svazku, tak zadumaný.
Jejich láska zplodila sedm dětí, dvě dívky a pět synů. Artefaktu nijak nevadilo, že jeho ochránkyně už dávno přišla o panenství, jen když si zachovala čistotu duše.
A Goda si tuto čistotu uchovala. Do jejích myšlenek neproniklo nic zlého, nebylo v nich místo pro zákeřnost, lest a touhu po moci.
Dala to jednoznačně najevo už tím, že se odvrátila od Lot-Ionana a nenásledovala ho jako několik jiných zaslepenců. Tímto rozhodnutím si však vytvořila mocného nepřítele. „Nemyslíš, že by bylo na čase, aby ses vrátil do Skryté země a pomohl jim? Víš, že na tebe čekají. Na posledního velkého hrdinu všech trpasličích kmenů ze slavných cyklů v dějinách našeho národa.“
„A tebe bysem tu měl nechat samotnou, zrovna když se artefakt může rozpadnout? A předat velení nad pevností někomu jinýmu?“ Pruďas energicky potřásl hlavou. „Nikdy! Jestli se ty potvory a stvůry vylejou z Černý soutěsky, musím tu být, abysem je spolu s tebou, našima dětma a bojovníkama zastavil.“ Objal ji rukou kolem ramen. „Kdyby se ještě i tohle zlo přelilo do Skrytý země, nikdo by už neměl naději. Nikdo, bez ohledu na to, k jakýmu národu patří.“
„Proč zakazuješ Boëndalinovi, aby se vydal k našemu lidu? Místo tebe!“ ponoukala ho jemně. „Dal bys tak dětem kováře aspoň signál…“
„Boëndalin je příliš dobrý bojovník,“ přerušil ji Boïndil. „Potřebuju ho tu, aby mi cvičil vojáky.“ Do pohledu se mu vloudila přísnost. „Žádnej z mých potomků, ani syn, ani dcera, mě neopustí, jedině v případě, že bysme zasypali Černou soutěsku jednou provždy a zalili ji roztavenou ocelí.“
Goda si povzdechla. „Dnes zrovna nemáš jeden ze svých nejlepších oběhů, Pruďasi.“
Boïndil se zastavil, položil vraní zobák na zem a uchopil ji za ruce. „Promiň mi, ženo. Ale rozčiluje mě, když se musím dívat, jak se štít rozpadá, a když si uvědomím, jak dlouhou dobu jsme potřebovali, než jsme ho obnovili. Potom mě to svádí k tomu, že rychle zapomenu na spravedlnost.“ Nejistě se pousmál a pohledem ji požádal o prominutí. Goda mu úsměvem dala najevo, že mu odpouští.
Došli ke věži a sjeli dolů výtahem, pracujícím pomocí protiváhy, pevných lan a navíjecích bubnů.
U brány pevnosti na ně již čekala stovka po zuby ozbrojených ubarijských válečníků. Pruďas si pohledem změřil tváře bojovníků. Přestože je vídával už tolik cyklů, stále ještě mu ubariu připadali cizí. Představa, že by měl uzavřít hluboké přátelství s národem, který ho mátl přílišnou podobou se skřety, a nadto ho ještě přesahoval vzrůstem, mu nebyla příliš po chuti.
Oči ubariu zářily světle rudým třpytem jako malá slunce. Na rozdíl od Tionových stvůr na sebe tito bojovníci dbali a lišili se od nich i chováním a smýšlením, protože se odvrátili od zla a krutosti vůči jiným bytostem – jak alespoň neustále tvrdili podskalané, trpaslíci ze Země za horami…
A ačkoliv nikdy neměl sebemenší důvod k pochybnostem, přesto Pruďas ani tak nedokázal překročit vlastní stín a dívat se na ně jako na rovnoprávné přátele. Měl k nim jiný vztah než jeho žena a děti. Pro něho zůstali ubariu provždy pouhými spojenci.
Goda do něho jemně strčila a vytrhla ho tím ze zamyšlení. Boïndil věděl, že jeho předsudky nejsou opodstatněné, ale nemohl proti tomu nic dělat. Vraccas vštípil všem trpaslíkům ve Skryté zemi nenávist vůči skřetům i ostatním Tionovým stvůrám. Ubariu prostě měli smůlu, že vypadali jako stvoření zla – a přesto je nebylo možné opomenout, když se jednalo o bránění východu z Černé soutěsky.
Pruďas dal strážným u brány znamení.
Zaznělo několik hlasitých povelů, silné paže uvedly do pohybu řetězy a lana kladkostrojů a roztočily těžká ozubená kola, tvořící otevírací mechanismus. Masivní brána, jedenáct kroků vysoká a sedm kroků široká, se se železným skřípěním vysunula a vytvořila průchod, jímž kolona bojovníků vyšla ven a dala se na pochod k artefaktu.
„Dneska si posvítíme na okraje po celý délce štítu,“ podotkl Pruďas k ubarimu, kráčejícímu těsně vedle něho, jenž slyšel na jméno Pfalgur. „Věřím, že ty bestie by byly schopný vyhrabat v podzemí nějakou chodbu, kterou by štít obešly. Ty povedeš jednu půlku bojovníků, já druhou. Začnu u artefaktu, ty můžeš se svým oddílem taky hned vyrazit.“
„Rozumím, generále,“ pronesl ubari hlubokým hlasem a předal rozkaz dál.
Kráčeli mělkou proláklinou, v jejímž středu se nacházela Černá soutěska. Okraje měla hladké a černé jako barevné sklo, vpravo a vlevo z ní vycházely příkré stezky, končící před ochrannou sférou.
Pruďas zamířil doprava k artefaktu, ubari se se svým oddílem pustil opačným směrem.
Zatímco Goda dalekohledem důkladně kontrolovala diamant a každičkou, i tu nejmenší drobnost na konstrukci, kolem níž se rozkládala stejná ochranná vrstva energie jako kolem soutěsky, došel Pruďas k mrtvole stvůry, která přednedávnem pronikla ze soutěsky ven. Na této straně ochranného štítu ležely šeredné, tenké nohy, obuté do těžkých holínek. Trpaslík nevěřil, že by se tvor v nich dokázal pohybovat jinak než pomalým šouráním. Za štítem mlhavě rozeznával trup, provrtaný několika šípy. Nazelenalá krev se kolem něho rozlila do několika loužiček a malých potůčků.
„Sviňáku,“ pronesl tiše a nakopl levé lýtko mrtvého tvora. „Svoboda ti přinesla smrt.“ Obrátil pohled vzhůru a zadíval se do soutěsky. „Byls tam sám, když jsi poznal, že štít zeslábl, nebo ne?“ zeptal se tlumeně, jako by mu stvůra mohla i po smrti rozumět.
„Boïndile!“ zaslechl, že ho Goda volá a že v jejím hlase zaznívá špatně skrývané rozrušení.
Zdálo se, že s diamantem není něco v pořádku! Právě se k ní chtěl otočit, když se ho zmocnil pocit, že v temnotách za štítem zahlédl pohyb.
Pruďas strnul a nehybně zíral do černé temnoty.
Silou, která ze sféry vyzařovala, se mu naježily krátké vousy pod nosem. Nebo že by se ho zmocnil nedobrý pocit?
„Boïndile, tak už sem přece pojď!“ ozvala se znovu jeho žena. „Musím ti něco…“
Pruďas zvedl pravou ruku, aby naznačil, že ji slyšel. Trpaslíkovy hnědé oči těkaly sem tam, snažily se v příšeří vypátrat stínové obrysy tvorů, kteří tam možná pobíhali.
Znovu postřehl, jak se za štítem někdo mihnul, od jednoho skalního výběžku k druhému, hned potom další a za ním ještě jeden!
Nebylo nejmenších pochyb, že se kolem štítu plíží další monstra. Cítí snad, že se bariéra rozpadá? Že by bestie se svými vyvinutějšími smysly byly nakonec proti nim ve výhodě?
„Chtěl bych…“ křikl přes rameno a překvapením se zarazil. Opravdu tam zahlédl trpasličí helmu?
„Proklatý zkreslení!“ ulevil si hlasitě a popošel o krok dopředu. „Tungdile!“ zaryčel Pruďas hlasem naplněným nadějným očekáváním a stoupl si nebezpečně blízko ke sféře. V těchto místech bylo slyšet, jak štít tiše šelestí, chvíli zaznívaly jasnější tóny, hned nato temnější. „Vraccasi, dej, aby mě oči neklamaly,“ modlil se a málem položil ruku přímo na štít. Polkl, měl pocit, že ještě nikdy neměl tak sevřené hrdlo jako právě teď.
Vtom se ze stínů vynořil bledý spár, široký jako tři pevnostní brány vedle sebe, a plnou silou udeřil do sféry. Ozval se tupý úder a země se zachvěla.
Pruďas zaklel, uskočil dozadu a reflexivně se rozmáchl vraním zobákem. Ocel narazila na bariéru, nezůstalo tam však po ní ani škrábnutí. „Kordrion se vrátil!“ zaryčel a s pochmurným uspokojením zaznamenal, že výstražné rohy na ochozech začaly bez otálení volat obránce ke katapultům. Nekonečná cvičení se přece jen vyplatila.
Bledý spár se sevřel, dlouhé drápy přejely po vnitřní straně štítu, až od nich odletovaly jasně žluté jiskry. Hned poté se stáhl zpátky a ke štítu se přivalila vlna bílého ohně, jako voda zalila celou bariéru a rovnoměrně se rozšířila do všech stran.
Plameny Pruďase oslepily, zacouval zpět k artefaktu, ale neotočil se. „Štít už dlouho nevydrží,“ zavolal na Godu. „Ty bestie to vědí a shromažďujou se za bariérou!“
„To ten diamant!“ zakřičela na něho Goda. „Rozpadá se!“
„Cože? Vraccasi, teď ne!“ Konečně se mu zase vrátil zrak. Za stěnou mocné energie stály nejpodivnější stvůry a oháněly se zbraněmi! „Ach ne, vy odporný…“
Většina z nich se podobala tvoru, kterého bariéra přesekla vpůli. Vedle nich tam však byl nespočet dalších, jiných stvůr, ty byly mnohem silnější a statnější, jejich vzhled naháněl strach. Žádná noční můra by nevykouzlila nic děsivějšího.
„U Vraccase!“ vyrazil ze sebe a hluboce litoval, že se mýlil. Jeho přítel se tam nikde neobjevil. Udělil ubariu strohé rozkazy, ti se rozdělili a obklopili artefakt tak, aby mohli Godu v případě nutnosti chránit. Bojovníci vytvořili neprostupnou zeď z těl, železa a štítů, před nimi se jako strnulá obranná chapadla naježila kopí. Pruďas se obrátil a uviděl, že Goda přiložila ruku ke třpytícímu se štítu. „Co se stalo?“ zavolal na ni.
Goda byla bledá jako stěna. „Z diamantu… právě vypadl úlomek,“ zadrmolila koktavě. „Nemůžu tomu zabránit…“
Zaznělo hlasitě zapraskání, připomínající pukající ledy. Všichni se okamžitě ohlédli a zadívali na diamant. Rázem nabral temnou barvu, ve středu diamantu se vytvořila zřetelně viditelná puklina, bariéra pronikavě zabzučela, její záře začala komíhat. Na krajích diamantu se postupně uvolňovala jedna vybroušená plocha za druhou a padala k zemi. S diamantem byl konec.
„Zpátky!“ nařídil Pruďas. „Musíme se vrátit do pevnosti! Tady nemůžeme zůstat.“ Popadl Godu za ruku a rozběhl se. Už mnoho cyklů chápal, jaký je rozdíl mezi odvahou a šílenstvím, kterému v minulosti zpravidla propadl, když se ocitl v boji. Tuto tvrdou lekci museli zvládnout i jeho synové. Ti po něm také zdědili záchvaty šílenství, i když to nebylo dědictví, na které by byl právě pyšný.
Ubariu vyrazili za nimi a drželi se na jejich úrovni, ačkoliv pro urostlé bojovníky by nebylo nic snadnějšího než nechat trpaslíky několik délek za zády. Godu, která nedokázala odtrhnout pohled od artefaktu, vlekl manžel za sebou.
Diamant se rozpadl. Jeho zánik byl doprovázený pronikavým zábleskem světla a ohlušující ránou. Detonace brachiální silou rozmetala konstrukci na kusy. Části rovně stojících železných kruhů se utrhly a s pískáním proletěly několik kroků vzduchem, než dopadly na zem, kde se zavrtaly hluboko do země. Goda postřehla, že jejich konce rudě žhnuly. Explozi musel doprovázet nesmírný žár.
Zároveň se rozpadla bariéra kolem Černé soutěsky!
Maga zřetelně cítila armádu bestií, nyní zde již nebyla nepřekonatelná hráz, která by se jim postavila do cesty. Vítr k ní přivál neuvěřitelný zápach, směsici výkalů, staré krve a zkysaného mléka. Vzduchem vířila šedobílá mračna prachu a kostní moučky, před ponurými skalnímí stěnami vypadaly jako mlha, a z těch se vynořovaly jednotlivé postavy.
Za armádou bestií se ze soutěsky vysouvala bledá lebka kordriona, na první pohled by si ho leckdo spletl s drakem. Na hlavě a zádech se mu tyčily mohutné rohy a trny. Čtyři horní oči si zkoumavě měřily zdi pevnosti, jako by se kordrion snažil odhadnout, co se jemu a jeho služebníkům může postavit do cesty. Dvěma modrýma očima pod dlouhou, kostnatou tlamou pozorně sledoval prchající ubariu a trpaslíky.
„Vraccasi!“ vyklouzlo Godě, která sbírala magické síly, aby byla připravena k obraně. V první řadě drobnějších stvůr objevila helmu, jakou obvykle nosí děti kováře.
Potom před řady bestií předstoupil trpaslík, navlečený od hlavy až k patě do zbroje vytepané z tionia. Byla vyložená třpytivými intarsiemi, které se postupně rozzářily, jedna po druhé. Stvůry mu uctivě udělaly místo.
Trpaslík držel v pravé ruce zbraň, která byla jak ve Skryté zemi, tak i v Zemi za horami opředena nesčetnými legendami. Byla černá jako nejčernější stíny, čepel byla o něco delší než lidská paže. Jedna strana čepele byla mohutnější, osázená dlouhými tenkými hroty připomínajícími hřeben, druhá strana se zužovala jako meč.
„Krvežíznivec,“ zašeptala Goda a zastavila se.
Pruďasovi nezbylo nic jiného, i on se musel zastavit. Ohlédl se – a strnul. Najednou neměl slov.
Trpaslík ve zbroji barvy noci přiložil levou ruku k hledí přílby a vysunul je nahoru. Pod ní se objevila dobře známá tvář se zlatou klapkou přes oko, její rysy však zůstaly tvrdé a neúprosné. Chladný, krutý úsměšek v sobě nesl příslib smrti. Potom pozvedl zbraň a rozhlédl se na obě strany, doleva i doprava, aby pohledem povzbudil spolubojovníky. Stvůry okamžitě začaly řvát.
„Vraccasi, stůj při nás! On se vrátil!“ zašeptala Goda zděšeně. „Vrátil se jako velitel armády zla!“
Právě v tu chvíli zazněly ze soutěsky pronikavé tóny rohů, které ozvěna donekonečna opakovala. Kordrion otevřel tlamu a vztekle zařval.

• přeložil: Zdeněk Sladovník

22. dubna 2009, Markus Heitz

Tweet