Začnu úplně od konce. Na zadní straně obálky stojí upoutávka. Mnohoslibná.

Alternativní dějiny

Z upoutávky:
Píše se rok 1962 a patnáct let po americké kapitulaci v Kalifornii vládne japonská okupační správa.

Aha! Alternativní dějiny, pomyslel jsem si. A kniha tak opravdu začíná.
Jó, alternativní dějiny – to je můj oblíbený scifistický žánr. Ale jsem náročný spotřebitel: požaduji, aby „správné“ alternativní dějiny dodržely dva požadavky.
Jednak musí přesně popsat svůj „bod zlomu“, neboli okamžik odbočení – ten bod v čase, od kterého se dějiny odvíjejí alternativně. Musí to být situace všeobecně známá – takže žádná obskurní tajná dohoda mocipánů, která je veřejnosti neznámá, a tudíž čtenářem neověřitelná. A pravděpodobnosti vyústění té zlomové situace tak či tak – t.j. „standardně“, nebo alternativně – musí být srovnatelné – takže žádné prostřelení sedmi seker jedním šípem.
A druhak se dál – od bodu zlomu – příběh musí odvíjet přísně logicky a předvídatelně. Aktéři alternativního příběhu musí vystupovat přesně tím způsobem, jak vystupovali v dějinách standardních, známých, zaznamenaných. Musí hlásat stejná stanoviska, a jde-li o osobnosti známé, tedy pokud možno by i měli říkat přesně stejné věci.

Hádanka
Schválně si tipněte, kam umístil svůj bod zlomu Philip K. Dick. Troufnete si nastřelit aspoň rok? Já si tipnul. A byl jsem úplně mimo.
Spoiler je o pár odstavců níž.

Takový Turtledove ve svém alternativním pojetí války Severu proti Jihu postaví bod zlomu na jedné ztracené seveřanské depeši. Je známo, že ta depeše se opravdu ztratila, akorát že ve standardních dějinách z toho nevzešla žádná škoda. U Turtledova se depeše zmocnili Jižané a díky ní vyhráli jednu bitvu navíc (až sem Turtledovova logika sedí), a potažmo i celou válku (a tohle už mu nebaštím).

Když jsem viděl tu „americkou kapitulaci“ a „japonskou okupační správu“, okamžitě se mi vybavil jako možný bod zlomu 4. červen 1942 a bitva o atol Midway. Ve standardních dějinách zvítězili Američané a o pravděpodobnosti tohoto výsledku cosi napovídá i označení „zázrak u Midwaye“. Tudíž se tato událost jako bod zlomu přímo vnucuje – je to jedna z nejznámějších bitev WWII, a pravděpodobnost alternativního výsledku je přímo skvělá.
P. K. Dick má moje uznání, že nesáhnul po tomto prvoplánovém řešení. Zvolil vícekrokovou strategii a za bod zlomu vybral 15. únor 1933.
Musím se přiznat, že to datum ani jméno zloducha Giuseppe Zangara mi nic neříkalo, přestože dějiny jsou moje hobby, a navíc jsem Kladeňák. Ale samotnou událost dobře znám a věřím, že i čtenáři: tehdy byl spáchán atentát na Antonína Čermáka, starostu Chicaga.
V Dickově alternativní větvi je místo Čermáka zabit president Franklin Delano Roosevelt.
Požadavky na bod zlomu splňuje tato událost dokonale – je známá, ba přímo proslulá. A pravděpodobnost alternativního výsledku dozajista je srovnatelná – hrome, vždyť oba pánové seděli dost blízko u sebe a dodnes není úplně jasné, po kom z nich Zangara vlastně šel.
Až sem bezchybné.
Co se týče následujícího alternativního dění, které by mělo zachovávat logiku dění standardního, zde mám vůči autorovi značné výhrady. Ano, kdyby presidentem nebyl F. D. R., Spojené státy by propadly izolacionismu. Ne, kdyby presidentem nebyl socialista F. D. R., Spojené státy by se z deprese a krize ve třicátých letech bez Rooseveltova New Dealu vyhrabaly také, a možná lépe než s ním. A ne, ani sebevíc izolacionistické a depresí postižené Spojené státy by nemohly ve válce s Japonskem utrpět tak šílený výprask, že by došlo k japonské okupaci amerického pacifického pobřeží. Z vojenského hlediska je to nesmysl, a nejlépe to věděli sami Japonci ve standardní časové linii. Po pěti letech válčení nedokázali ovládnout ani Čínu, kterou mají u nosu. Americkou pevninu napadali jenom dálkovými prostředky až směšně slabými. Není divu, že na případnou invazi neměli ani pomyšlení.
Tenhle alternativní vývoj se Dickovi nepovedl. Ale pro příběh je nezbytný.

Podivná kniha
Z upoutávky:
Po Spojených státech ale za japonského pobaveného přihlížení a německého běsnění koluje podivná kniha, v níž Spojenci druhou světovou válku neprohráli.

Tohle je canc, na jaký jsem z upoutávek zvyklý.
Japonské pobavené přihlížení? Dejme tomu, i když je otázkou, zda Dickovi tragičtí fiktivní Japonci dokážou cokoli dělat pobaveně. Ale německé běsnění? Ani náhodou!
Sedí kočka na zdi a kolem jde pes. Zídka je na něj moc vysoká, tak se na ni sápe a štěká, avšak z hlediska ztrestání drzé kočky bezvýsledně. Hlučné a zbytečné.
To je běsnění.
A jde kolem jiný pes. Zváží výšku zdi – brr!, správně odhadne svoje síly a projde kolem nevšímavě. Dívá se na opačnou stranu a pohvizduje si jakoby nic.
A jde kolem ještě jeden čokl, taky zváží výšku, taky odhadne svoje síly, rozpočítá odraz, hop, hop a skok, a zuby cvaknou kočce u krku – jak blízko, to neprozradím.
Tak takhle fungují v tomhle příběhu Němci. Pár z nich se zamyslí, jak by se s knihou a zejména s jejím autorem mělo naložit, a po zralé úvaze věc odloží. Jiní věc neodloží, a jeden Němec jedná. Metodicky, plánovitě, beze spěchu. Ani náznak běsnění.

Trochu mě ta upoutávka zmátla. Očekával jsem, že jde o náznak kontaktu mezi paralelními časovými liniemi, že někdo v alternativní časové linii ví, jak se věci vyvrbily v linii standardní. Ale ne, tato moje domněnka byla mylná. Podivná kniha obsahuje představy o světě, v němž zvítězí Spojenci, na úrovni Švejkových rozborů kdo s kým v první světové.

Svět naruby
Z upoutávky:
Pravda o světě naruby se snad skrývá v narážkách věštební Knihy proměn I-ťing, jejíž náznakovou řeč se snaží rozluštit okupanti, kolaboranti i zahořklí vlastenci.

Předpokládám, že „světem naruby“ je míněn prvoplánový Dickův alternativní svět. Jinak ale jde o běžné upoutávkové kecy, bez vztahu k obsahu knihy.
Kdokoli je Japonec, je okupant zcela automaticky, i kdyby se choval nesměle jako zakrslý králíček. Ale bylo by zajímavé zjistit, která z postav by měla být kolaborant a která zahořklý vlastenec. Ať ten či ten, problém je, že nikdo se nesnaží rozluštit řeč knihy I-ťing (ostatně, není to jen kniha), stejně jako my se nesnažíme rozluštit náznakovou řeč Žlutých stránek či jízdního řádu. Ty postavy systém I-ťing prostě používají, věří mu, a občas na něj dokonce spoléhají.
Tuhle věc autor nevysvětlil. Japonci se v příběhu chovají jako exoti, ale proč I-ťing používají i Američané? Zahořklý, nebo ne, proč by někdo používal věštební pomůcku okupantů? Nejde o žádnou kamufláž – I-ťing používají ve svém nejsoukromějším soukromí a k řešení svých osobních problémů. Úplně samozřejmě.

Akce
Těch nejasných a autorem nevysvětlených věcí je víc. Třeba ty podivné „akční“ scény. V knize jsou celkem dvě. V té první se účastníci chovají zcela nepochopitelně, předvádí cosi mezi fatalismem a sebevražedným nutkáním lumíků. A ta druhá akční scéna je tak nenápadná, že se dá při malé trošce nepozornosti snadno minout.

Psychická odolnost
A co ti Japonci? Ví Dick něco bližšího o jejich kultuře a mentalitě, nebo tu vystupují v roli klasických Marťanů, tajemných a nepochopitelných?
V knize jsem identifikoval pět až sedm postav, které lze považovat za hlavní: jasní jsou obchodník, padělatel, jeho bejvalka, šéf obchodního zastoupení a německý agent, sporní (co do zařazení mezi hlavní postavy) jsou německý konzul a současný milenec bejvalky. Japonce mezi nimi reprezentuje jediná postava (ten šéf). A ten se v okamžiku krize („krize“ je to ovšem pouze v měřítku Dickova poklidného, komorního příběhu) zcela sesype.
Co tím autor naznačuje? Jde o tu jedinou postavu, nebo se to zhroucení má symbolicky vztahovat na větší skupinu osob? Na celý národ? Na Japonce, nebo na Marťany?
Přicházím (a asi nejsem sám) do styku s dalšími díly z japonského prostředí. Nepovažuji Dickem popsanou reakci za typickou pro Japonce. Na ohrožení by rozhodně reagovali, to ano. I psychickou labilitou, to ano. Agresí. Případně sebeobětováním. Třeba i sebezničením. Ale stěží bezradným zhroucením.

Čemu věřit?
Japoncovo zhroucení nastává v situaci, kdy se cítí ohrožen. Hrozba je obrovská a týká se nejen jeho samotného, ale i jeho blízkých. A vzdálených také.
Ale ta hrozba je pouze verbální. V daném okamžiku se jemu, ani komukoli dalšímu, nic zlého neděje. Hrozba je zmíněna, spíše naznačena nežli vyřčena, a přichází zprostředkovaně z třetí či kdoví již kolikáté ruky. A Japonec se zhroutí.
Věří té zvěsti pouze v tomto singulárním případě, nebo je zvyklý věřit všemu, co se mu řekne?
Dnes, v prostředí informačně přehuštěném, platí „normální je nevěřit“. Bylo normální spíše věřit pro Dicka osobně? Pro dobu a prostředí, v němž tvořil? To jsou další a další otázky, které se vybaví při četbě Dickovy knihy. Ale odpovědi na ně neznám.

Špatný rok 1963
Z upoutávky:
Jedna z nejpřístupnějších a zároveň nejmnohoznačnějších knih Philipa K. Dicka získala jako jediná roku 1963 čtenářskou cenu Hugo za nejlepší vědeckofantas­tický román.

Přístupná a mnohoznačná, to sedí. Přístupná ve smyslu „snadno se do ní začte“, ale rozhodně nikoli přístupná ve smyslu „snadno pochopitelná“. Já jsem tu knihu nepochopil. Kdyby se někdo zeptal „co tím chtěl básník říci?“, přiznám se, že netuším.
A mnohoznačná? Asi ano. Nic nenamítám. Jenže pokud já jsem v ní nenalezl smysl žádný, těžko v ní dokážu identifikovat významů „mnoho“.
Ostatně, ani ta upoutávka není úplně jednoznačná. Míněno je „jediná z knih P. K. Dicka“, Dick za nic jiného už Huga nedostal.
Ten Hugo taky na té knize asi bude to nejzajímavější. A nejnepochopi­telnější.
Ale pokud tohle dostalo Huga, co to muselo být za příšerné období, ten rok 1963?! I nahlédnul jsem do přehledu udělených Hugo Awards za rok 1963, a ejhle – on ten rok tak úplně katastrofický nebyl. Hned druhý za „Mužem z Vysokého zámku“ skončil Clarkův „Měsíční prach“. To je celkem vyrovnaná úroveň se sousedními roky: V roce 1961 zvítězila Millerův „Chvalozpěv pro Leibowitze“ a druhá byla Harrisonova „Planeta smrti“, v roce 1962 zvítězil Heinleinův „Cizinec v cizí zemi“. A v roce 1964 byl Herbertův „Svět Duny“ třetí a Nortonové „Svět čarodějnic“ dokonce až pátý. Tedy rok 1963 nikterak mimořádně nevybočuje.
Ale pokud by si někdo myslel, že když „Muž z Vysokého zámku“ vyhrál a „Měsíční prach“ byl druhý, musí tedy „Muž“ být lepší, krutě by se spletl. „Muž“ je horší, o dost.

Co proti té knize mám? Je toho víc. Výhrady proti logice alternativní časové linie jsem už uvedl, a výhrady proti psychologii postav rovněž. Nelíbí se mi ani způsob ukončení.
Jak je to s konci příběhů obecně?
Konec může být tragický, jako Romeo a Julie – všichni mrtví. Mezi scifárnami třeba některé povídky z Laumerovy sbírky „Last Stand“.
Konec může být špatný, jako v Sapkowského „Paní jezera“.
A pak může být konec i více či méně blbý, až po konec blbý úplně maximálně, jak se říká „na pár facek“. Jako Zajdelova „Limes inferior“. Bohužel, „Muž z Vysokého zámku“ se hodně blíží této kategorii. Bez pointy, bez vysvětlení. Text se čte příjemně, vytváří se jisté napětí a jisté očekávání, ale nakonec se čtenář ocitá na poslední stránce s pocitem, že celý předchozí text byl zbytečný. Z několika dějových linií se neuzavře žádná, a z několika nadhozených otázek a tajemství se vyjasní právě jen jediné.

Obálka
Modrozelená obálka je pěkná. Netuším, co by to mělo být na obrázku, ale to vůbec nevadí – hodí se to k textu, o kterém také netuším, o čem by měl být. Není to tvrdý obal, a není to ani klasický paperback. Pružné a odolné. Příjemné do ruky. Praktické a elegantní.

Překlad
Nemám k dispozici originál, takže kvality překladu mohu posoudit jen povrchně. Zkraje vypadá jazyk, kterým hovoří Američané, podivně a šroubovaně, ale nejspíš je to přiměřený překlad jejich angličtiny říznuté uvažováním „pojaponsku“. Beru.
A pak mě bacil do očí „jablečný páj“. Předpokládám, že v originále stojí apple pie, známý to symbol Ameriky, a hlavně američanství.
Obávám se, že jako symbol je to stejně nepřeložitelné a nesdělitelné, tak proč tam klidně nenechat ten jablečný koláč? Nebo, pro mě za mě, štrůdl? Co to je, ten „páj“? Pokus o originalitu?

Hodnocení
A je tu otázka za 239 korun: Komu tu knihu doporučit?
Chcete si pořídit držitele Huga? Pak tohle berte, knížka je to levná a čte se – až na ten konec „na pár facek“ – fakt pěkně.
Nebo jste příznivci žánru „alternativní dějiny“? Pak to stojí za úvahu. Spíš ale jako kuriozita nežli jako četba. Wikipedia tvrdí, že „Muž z Vysokého zámku“ je první a zakladatelské dílo tohoto žánru, tak se můžete podívat, jak zpropadeně těžké byly ty začátky.
Či snad jste příznivci společenskovědní scifi typu I. Asimova a S. M. Stirlinga? Nic pro vás!
Jste příznivci technologické scifi typu A. C. Clarka? Vyhněte se obloukem!
Zbývá ještě vůbec někdo? Snad příznivci „filosofující“ a jinotajné scifi na způsob R. Bradburyho a B.Aldisse? Můj šálek čaje to není, takže s jistotou to netvrdím, ale snad by to mohlo být něco pro ně.

4. června 2007, E. Kocourek

Tweet