To, co mnozí po staletí předvídali, se stalo skutečností. Země je téměř neobyvatelnou. Pokud chce lidstvo přežít, musí si najít novou planetu. A Mars vypadá jako vhodný kandidát. Dochází tak k stavbě obřích kolonizačních lodí a k pečlivému výběru jednotlivých posádek. Nová naděje se zdá být na dosah. Ne všichni pozemšťané ale zastávají přesvědčení, že cesta na rudou planetu je tím správným řešením.

Edward Caston nechce být jenom dcerou neohrožené pilotky, jejíž schopnosti a znalosti se mají stát klíčovými v úspěšné kolonizaci Marsu. Zatímco většinu kolonizátorů vybral speciálně sestavený program, Edward patří k těm několika členům posádky, kteří se dostali na seznam díky rodinným vazbám. Což jí pochopitelně mnoho sympatií nepřidá. A tak se tato devatenáctiletá hrdinka rozhodne stát důležitou součástí společenství budoucích Marťanů. To ještě ale netuší, že se jí podaří něco mnohem významnějšího. Na lodi se totiž pohybují lidé, kterým na budoucnosti homo sapiens nezáleží. A své přesvědčení jsou ochotni demonstrovat i něčím ostřejším, než jsou slova. A protože ti starší a zkušenější z posádky by celou záležitost nevyřešili, dostane se osud celé výpravy do rukou Edward a jejích přátel.

Veronika Pekárková ve čtyřech bodech:

1. Narodila se roku 2001 v Brně.
2. Její debutový román 16–03–20 vznikl na motivy soutěžní povídky.
3. V současné době studuje Gymnázium Dr. Karla Polesného ve Znojmě.
4. Po maturitě by chtěla studovat bohemistiku.

Zpočátku se zdá, že Edward platí za docela obyčejnou, čerstvě dospělou dívku, pro kterou znamená cesta na Mars nepředstavitelné dobrodružství. Ale jen co se nalodí, ukáže se její pravá podstata. Slečna Caston má totiž unikátní vlastnost. Pouhou přítomností dokáže eliminovat vše, co dělá příběh příběhem. Jako vypravěčka to má pochopitelně o něco snazší. Všechny autorčiny lepší nápady (některé technologické vymoženosti například) jsou promptně neutralizovány. Buď se Edward pokusí o vtipnou hlášku anebo naprosto přesně ilustruje absenci vnitřní logiky příběhu.

Za všechny lze uvést výběr posádky, který vypadá náhodně (jak jinak vybrat malé děti bez rodičů, psychopaty, vězně apod.) a nezachrání ho ani last minute vysvětlení v samotném závěru. Případně nepochopitelný mix moderní technologie a snahy o vytvoření cool efektu (papírová psaníčka vs. digitální zprávy přes místní síť, odemykání dveře kajuty vlásenkou). A nelze ani zapomínat na nesnadno uchopitelnou roli umělé inteligence, jejíž velmi individualizovaná verze doprovází každého člověka na palubě a krom nahrávání na hlášky umí zpočátku všechno, aby se následně proměnila v něco víc než kalkulačku.

Pokud v titulu 16–03–20 něco funguje bezchybně, pak to je číslování stránek. Různé tiskové chyby v textu pouze dokreslují neutěšený stav tohoto literárního konceptu. Autorce nelze vytknout bohatý jazyk a představivost (některé popisy, zmínění historie postav a velice sympatický pokus o originální pojetí klasického příběhu), nicméně většina těchto prvků se nachází pod nánosem přílišné snahy a hluchých míst. Výsledek připomíná první náčrt budoucího románu. Absence vnitřní logiky, přemíra nefungujících vtipů, plochost postav (které jednají jen tak, aby bylo dosaženo vtipu, nebo byl občas posunut děj, přičemž jejich motivy jsou velice neuvěřitelné) a podivné tempo (po většinu času se nic zásadního neděje, což je pro knihu s rozsahem lehce nad 200 stran sebevražedné), všechny tyto skutečnosti degradují zážitek ze čtení. Ten nejspíš dokáže vylepšit jedině něco, co dostalo hlavní hrdinku na palubu – rodinné vazby.

• Veronika Pekárková: 16–03–20
• Pointa, 2021
• Obálka: Jakub Kuthan
• 224 stran

16. května 2021, Tomáš R. Tokoš

Tweet