Jméno větru, kniha druhá
 |
Epickou fantasy JMÉNO VĚTRU vydalo v těchto dnech nakladatelství Argo rozdělenou do dvou svazků. Překladu se ujala Jana Rečková a obálku vytvořil Donato Giancola. My vám nabízíme krátkou ukázku z druhého svazku, kde se hlavní hrdina snaží poradit si s zdánlivou nepřízní osudu…
Při refrénech se její hlas vinul, proplétal a mísil s mým. Část ze
mě toužila prohledat sál a najít tvář ženy, která zpívá se mnou.
Jednou jsem to zkusil, ale prsty mi sklouzly, když jsem hledal obličej, který
by se hodil ke hlasu, podobnému měsíčnímu svitu, jenž odpovídal na má
slova. Mé soustředění zakolísalo, sáhl jsem vedle a v melodii se ozvalo
zahučení.
Malá chyba. Stiskl jsem zuby a znovu se soustředil na hru. Odložil jsem
zvědavost stranou, sklonil hlavu a dal pozor na prsty, aby mi na strunách
neklouzaly.
A zpívali jsme! Její hlas jako hořící stříbro, můj jako ozvěna. Savien
má pevné, mocné řádky, jako větve dubu, starého jako skály, zatímco
Aloine je slavík, pohybující se v kruzích kolem jeho hrdých větví.
Obecenstvo jsem teď vnímal jen matně, stejně matně jako pot na vlastním
těle. Ponořil jsem se tak hluboko do hudby, že bych nedokázal rozpoznat, kde
končí hudba a začíná má krev.
Jenomže hudba skončila. Dva verše před koncem písně. Zahrál jsem první
akord Savienova verše a uslyšel jsem pronikavý zvuk, který mě vytrhl
z hudby, jako je ryba vytažena z hluboké vody.
Přetrhla se struna. Praskla vysoko na krku loutny, šlehla mě přes hřbet
ruky a zanechala po sobě tenkou, jasnou krvavou čáru.
Otupěle jsem na ni hleděl. Neměla se přetrhnout. Žádná z mých strun
nebyla tak opotřebovaná, aby se musela přetrhnout. Ale stalo se to, a když
poslední noty zapadly do ticha, obecenstvo se začalo probírat z bdělého
snu, který jsem pro ně utkal z vláken písně.
V tichu jsem slyšel, jak se rozplétá, jak se lidé budí z nedosněného
snu, jak se všechna moje práce obrací vniveč. A po celou dobu ve mně
hořela píseň, ta píseň!
Aniž bych si uvědomoval, co dělám, položil jsem znovu prsty na struny a
ponořil se hluboko do svého nitra. Do dávných let, kdy jsem měl na rukou
mozoly jako z kamene a hudba ke mně přicházela snadno jako dech. Zpátky do
dob, kdy jsem se pokoušel hrát Vítr obrací list na loutnu se šesti
strunami.
A začal jsem hrát. Pomalu, pak rychleji, jak si mé ruce vzpomínaly.
Posbíral jsem roztřepená vlákna písně a pečlivě je spletl zpátky do
tvaru, který měla před chvilkou.
Nebylo to dokonalé. Žádná píseň tak složitá jako ‚Sir Savien‘ se
nedá zahrát dokonale na šesti strunách místo sedmi. Ale byla celá, a když
jsem hrál, obecenstvo vydechlo, pohnulo se a pozvolna znovu upadlo do omámení
kouzlem, které jsem upředl.
Stěží jsem věděl, že tam jsou, a za minutu jsem na ně zapomněl docela.
Mé ruce tančily, pak běžely, rozmazávaly se na strunách, jak jsem musel
bojovat o udržení dvou hlasů loutny spolu s mým. Pak, i když jsem je
pozoroval, jsem i na ně zapomněl, nevnímal jsem nic než konec písně.
Přišel refrén a Aloine zazpívala znovu. Pro mě nebyla osobou, dokonce ani
hlasem, byla jen částí písně, která ze mě sálala.
A pak bylo po všem. Zvednout hlavu a podívat se do sálu bylo jako vynořit
se na hladinu a nadechnout se. Vrátil jsem se k sobě, objevil jsem, že mi
krvácí ruka a že jsem celý pokrytý potem. Pak mě konec písně udeřil do
prsou jako rána pěstí, jako vždycky, ať ji poslouchám kdykoli a
kdekoli.
Skryl jsem tvář do dlaní a rozplakal se. Ne kvůli prasklé struně loutny a
pravděpodobnosti neúspěchu. Ne pro krev ze zraněné ruky. Neplakal jsem ani
pro chlapce, který se před lety kdesi v lesích učil hrát na loutnu se
šesti strunami. Plakal jsem pro Saviena a Aloine, pro lásku ztracenou a
nalezenou, kvůli krutému osudu a lidské pošetilosti. A tak jsem se na
chvíli ztratil v žalu a nic jiného jsem nevnímal.
- přeložila: Jana Rečková