Warning: Variable passed to each() is not an array or object in /home/html/fantasya.cz/public_html/functions/functions_forum.php on line 36
Elementum ~ Fantasya.cz ~ Články


       
Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Elementum, Jiří Dittrich

Dittrich Jiří: Elementum

Největším problémem Alexandra Summerse byla blížící se maturita. Nebo aspoň do doby, než se mu život obrátil naruby. Vše začne příchodem neznámého cizince. Alex se dozví, že je potomkem jedné z nejstarších, dávno zaniklých civilizací, jež vládla nejen politickou, ale také magickou mocí. Přesněji všemi silami přírody. Tato civilizace ale ve skutečnosti nezmizela. Už po tisíce let se skrývá mimo zraky lidstva a nyní se nachází ve velké krizi.

Alex je nucen chopit se svých povinností a nově objevenou říši ochránit. Jenže s tajemstvím jeho minulosti odhalí i zdrcující pravdu o vlastní rodině. Jeho rodiče jsou už dávno mrtví a úhlavním nepřítelem se stává jeho vlastní bratr, kterého musí porazit. A porážka znamená konec všeho…

Šli jsme ještě několik minut, dokud za stromy po pravé straně nevykoukl vysoký útes, na jehož vrchu byl vidět kus levého křídla paláce. Na tom místě se stromy začaly rozestupovat.

Jak jsem koukal kolem sebe, začaly se mezi stromy objevovat jednotlivé zelené paloučky. My šli ale dál. Mlčel jsem, jelikož to vypadalo, že mi Abby stejně nic neřekne, a rozhlížel se kolem.

Zanedlouho se stromy zase nahromadily blíže k sobě, tudíž jsme museli opatrně prolézat mezi větvemi a šlahouny kolem.

Přeskákal jsem několik kořenů, než se Abby zastavila před jemnou záclonkou ze spletených lián. Odhrnula ji a pokynula mi.

Nakoukl jsem dál, abych viděl, kam ta cesta vede, ale zahlédl jsem jen kmen nějakého stromu, když Abby znovu promluvila: „No pojď, nebudu to držet celý den.“

Ušklíbl jsem se a prolezl dovnitř s Abby za zády.

Ocitl jsem se na rozsáhlém a travnatém břehu řeky, jejíž koryto lemovaly bílé oblázky. Samotná řeka byla široká tak dvacet až třicet metrů a její průzračná hladina byla téměř

klidná. Byl tam minimální proud.

Co mě ale oslnilo nejvíc, byl strom, který stál na břehu. Silně připomínal nějaký druh vrby až na to, že její proutky byly šedivé až bílé a pokryté světlým chmýřím. Kmen stromu byl také šedý, ale mnohem tmavší než jeho zbytek, a zakončovaly ho mohutné kořeny, které se potápěly do země, až místy nadzvedávaly půdu.

„To je nádhera,“ zamumlal jsem a přešel ke stromu, abych si osahal proutí visící asi z desetimetrové vrby. „Co je to za strom?“

Abby přistoupila a sáhla si na jedno z proutí. „Místní mu říkají Pax Arbor neboli Strom míru. Byl tu zasazen již dávno, asi tři sta let před tím, než jsme se narodili.“

„Je úžasný,“ vydechl jsem.

„Jo, jo to je. Je tu proto, aby nám ukazoval, že jsme odlišní. Připomíná, že odlišnost znamená sílu, odhodlání znamená sílu. Zkrátka, že i když žijeme v ústraní, stále patříme do světa nahoře.“ Abbyin hlas byl jako namalovaný pastelkou. Plný, zvučný ale přesto jemný. „No, ale začneme,“ řekla poté, co pustila proutek stromu.

„A co máš v plánu? Myslím, co tady děláme?“

Hodila po mně výsměšným pohledem, který říkal, že to bude zase něco extra. Aniž by něco dál řekla, přistoupila k řece, natáhla ruku a vytvořila bublinu vody, tu pak přesunula zhruba doprostřed řeky nad hladinu vody. Otočila se na mě a řekla: „Přines mi ji.“

Zůstal jsem na ni koukat s absolutním výrazem nechápajícího člověka.

„A nesmíš si ji pomoci svých sil nijak přitáhnout,“ dodala.

Přemýšlel jsem nad všemi možnými způsoby, jak se k bublině dostat, ale byla asi dva metry nad hladinou, tudíž bych pro ni z vody nevyskočil, a tak jsem stále jen tupě zíral do prázdna.

„A jak to mám asi udělat? Přejít to?“ zeptal jsem se s velkou ironií a smíchem, ale Abby domýšlivě zvedla obočí a odsekla: „Ano.“

Rychle jsem pohled stočil k bublině a zase zpět k Abby.

„Ale to přeci nejde… nebo jo?“

„Jasně, že to jde, jen si z vody musíš udělat něco pevnějšího. Tedy jen psychicky, musíš si to jen představit a zkrátka jít.“

Moc jsem tomu nevěřil, ale přistoupil jsem k řece a zkusil to. Otřel jsem své vědomí o sílu v mém nitru a v představách si měnil vodní hladinu na něco tvrdého.

Vykročil jsem vpřed s myšlenkou, že mě voda nezradí.

Jo, chtěl jsem se možná před Abby předvést a udělat ze sebe frajera, ale pak mi došlo, že je to chyba.

Při prvním kroku jsem se zabořil do vody a celý zapadl pod hladinu. Voda byla příjemně – až překvapivě – teplá. Vynořil jsem se a popadl dech.

Abby se na břehu smála a koukala na kopyto valící se v řece.

Docela mě to zamrzelo, ale chtěl jsem to zkusit znovu. Vylezl jsem ven, odkopl boty a sundal si mokré tričko, které se mi přilepilo na tělo. Nenápadně jsem koukl na Abby, abych zpozoroval její výraz, když mě uviděla polonahého, a docela se mi to i vyplatilo.

Abby, aniž by to sama chtěla, při pohledu na mě cukla s koutkem úst a usmála se.

Potěšilo mě to, ale nechtěl jsem tomu moc věnovat pozornost, jelikož jsem měl před sebou daleko důležitější věci. Nadechl jsem se a zavřel oči. V mysli jsem si začal vytvářet představu, jak se voda přede mnou mění v tvrdý kámen, který mě s jistotou unese. Poté jsem otevřel oči a pomalu vyrazil.

Opatrně jsem položil nohu na hladinu vody, ale šla níže a níže, snažil jsem se vodu zpevnit, ale k ničemu to nebylo, ztratil jsem rovnováhu a opět zahučel do řeky.

Podíval jsem se na Abby, jejíž úsměv mě v tu chvíli dost znepokojoval.

„Nesmí to být jen představa, musíš tomu věřit. Musíš svůj mozek přesvědčit, že opravdu chceš tu vodu proměnit v pevný nerost nebo cokoli jiného tvrdého.“

Mezitím jsem vylezl z vody a kývl, že jsem rozuměl. Stoupl jsem si znovu na břeh a zavřel oči.

Chci místo vody kámen, chci místo ní kámen, změň se v kámen! No tak! řval jsem v duchu. Opakoval jsem si to stále dokola, než jsem znovu vyrazil na hladinu, ale i přes veškerou snahu to dopadlo stejně. Opět jsem se ponořil, a ještě ke všemu si odřel koleno a kameny na dně.

Po čtyřech jsem se zase škrábal z vody, než jsem dolezl k Abby, která v tu chvíli stála hned u břehu. Zvedl jsem hlavu a pohlédl na její tvář.

„Myslím, že tomu nevěříš,“ zvedla obočí.

„Nezažil jsem to, nevím jak…“ Utichl jsem, protože se ve mně začal probouzet pocit, že si stěžuju.

„Hele,“ chytila mě za ruku a pomohla mi vstát, „není to jen o tom, si to představit před tím, než tam vlezeš. Musíš na to myslet i potom, když pokládáš chodidlo na hladinu vody. Musíš to zkrátka chtít. Tak to zkus znovu.“

Usmál jsem se a poslechl. Znovu jsem se postavil na břeh a motal svou mysl do jedné lži, abych stvořil představu, že se voda mění na kámen. A nepřestával jsem, ani když jsem udělal první krok, ani když se voda dotkla mého chodidla… ale jakmile jsem chtěl došlápnout a přenesl celou svou váhu do pravé nohy, opět jsem se vodou propadl a skulil jsem se pod hladinu.

Když jsem vylezl, Abby tam už nestála.

No tak, chlape, soustřeď se, řekl jsem si a celý proces znovu zopakoval. Ale znovu to nevyšlo, poté také ne, a poté také ne. Až po několika desítkách minut, se mi noha zastavila asi patnáct centimetrů pod hladinou. Udělal jsem krok a stál.

Cítil jsem, jak mi něco ve vodě drží nohu a brání jí, aby nešla níže, ale zároveň mi ji nechtělo pouštět, když jsem chtěl udělat další krok. Bylo to jako chodit po rozehřátém asfaltu, lepil jsem se.

Opatrně jsem zvedal těžké nohy z vody a snažil se jít přímo k vznášející se bublině. Byl jsem již skoro u ní, když se mi podlomila levá noha. Cítil jsem, jak jde ke dnu, zatímco druhá se stále drží jen pár centimetrů pod hladinou. Ale jen jedna noha mě neudržela a já byl opět pod vodou.

Vyplazil jsem se na souš a lehl si celý utahaný do trávy. Svaly v mém těle opět začínaly křičet bolestí, ale jelikož jsem se mohl kdykoli zchladit ve vodě, nebylo to tak hrozné.

Ležel jsem tam pár minut, ale pak jsem opět vyskočil na nohy s odhodláním, že už tam konečně dojdu. Tentokrát už se má noha nepotopila, ale stála přímo na vodě. Udělal jsem první krok, ale druhá noha se nechtěla podrobit. Snažil jsem se ze všech sil, abych vodu proměnil v kámen.

S mými těžkými chodidly se zvedala i voda a moje schopnost nedokázala oddělit jednotlivé prvky.

Jeden krok po druhém jsem se snažil udržet rovnováhu. Udělal jsem krok, který byl vydařený, ale s dalším jsem se propadl až po kotníky. S každým krokem jsem se soustředil minimálně dvě minuty, než jsem došel k bublině nad řekou. Natáhl jsem se, abych ji uchopil, ale s mou radostí

přišel i výpadek sil.

Bylo to, jako by se mi pod nohama rozevřela zem. Zapadl jsem do vody jako šiška.

„Dop…!“ zaklel jsem a bouchl pěstí o vodní hladinu. Rychle a naštvaný, že jsem měl už cíl téměř na dosah, jsem doplaval ke břehu a rychle to zkusil znovu. Šlo to dobře. Nohy mě poslouchaly lépe, nepropadaly se a už nebyly tak těžké. K bublině jsem došel téměř hned, a i když jsem se

pro ni natáhl a nechal ji přeplout ke mně nad dlaň, nepřestával jsem se soustředit na vodu pod sebou.

Když jsem už cítil bublinu ve své moci, vrátil jsem se i s ní na břeh. Zvedl jsem si ji do úrovně obličeje a podíval se skrz ni. Všechno náhle ztratilo tvar a rozplynulo se na směsici rozpitých barev. Nedalo mi to a musel jsem se sám sobě tiše zasmát, ale než jsem stihl ztichnout, Abby se objevila mezi stromy s troškou malin v dlani.

Když mě uviděla, zastavila se a vytřeštila oči. Aniž by dokousala sousto, promluvila: „Jak jsi to k čertu udělal?!“ Zarazila se několik metrů přede mnou a s rychlostí polkla.

Neměl jsem ponětí, co na to odpovědět, jelikož ona sama mi řekla, jak na to. „Vždyť…“

„Myslela jsem, že ti to zabere minimálně tak dva dny,“ mumlala, zatímco překvapivě zírala na bublinu v mé dlani.

„Dva dny? Co bych tu dva dny dělal?“ zasmál jsem se nad pomyšlením, že něco takového bych přece zvládl maximálně za den. Ne, že by to nebylo těžké, ale ne zase tak, abych nad tím strávil takovou dobu.

„Alexi, vím, že ti to může připadat jako přirozenost, ale tohle je jedna z nejtěžších věcí. Dala jsem ti to za úkol, jelikož jsem chtěla, aby ses naučil koncentrovat. Ovládat pevnost živlu, jeho strukturu, to…“ Pak s úsměvem vydechla.


Irma právě seděla na proutěném křesle před domem a hned jak mě zahlédla, rychle vstala, upravila si šaty a vzpřímeně čekala, až dojdu k ní.

„Připraven?“ zeptala se až podivně chladným, ale zároveň klidným hlasem.

„Jo. Jistě,“ snažil jsem se její tón hlasu napodobit, ale připadal jsem si, jako by ze mě mluvil někdo jiný.

„Výborně,“ odvětila a její tváří se mihl lehký úsměv, „tak můžeme jít.“

Aniž by čekala, jestli půjdu za ní, přešla svou zahrádku a mířila k lesíku za jejím domem.

Když jsem ji dohnal, upozornila mě: „Víš, důležité je si tento živel umět rozdělit do dvou skupin.“

„Jo, já vím. Živý a neživý,“ odpověděl jsem.

„Správně. Jako první začneme s živou částí, protože ta je všude, můžeš se na ni napojit z jakéhokoli místa budeš chtít. Až potom navážeme na nerosty a horniny.“

Jen jsem přikyvoval, než jsme pomalu došli na louku uprostřed malého lesíka.

Irma pokynula rukou k otevřené louce, když se sama zastavila.

„Jen běž,“ řekla a čekala, než dojdu doprostřed zelené louky. „Sundej si boty.“

„Prosím?“ ověřoval jsem si nejistě.

„Sundej si boty,“ zopakovala. „Ze začátku musíš být s přírodou v kontaktu, abys ji slyšel, abys ji vnímal, musíš s ní být spojený. Až se to naučíš, tak přímý kontakt už nebudeš potřebovat, ale v začátku je to důležité.“

Udělal jsem, co chtěla, a jednou nohou jsem si z druhé skopl obě boty. Ponožky jsem hodil na ně a začal jsem vnímat rostoucí trávu mezi prsty. Najednou jsem cítil každý její pohyb, každou změnu, její kořeny zapouštějící se hlouběji a hlouběji do země.

„Cítíš ji?“

„Jo,“ přitakal jsem tiše.

„Dobře, tak něco zkusíme,“ usmála se Irma.

Otočil jsem pohled směrem k ní a bedlivě poslouchal.

Irma mezitím popošla k jednomu ze stromů a ze země sebrala asi metr dlouhý, štíhlý klacek. „Dávej pozor. Budeš pečlivě poslouchat, ano? Zavři oči.“

Udělal jsem, co řekla, ale nevěděl jsem, co přesně mám poslouchat.

„Soustřeď se, ne na uši, ale na zem. Musíš cítit každou její vibraci, každé semínko v ní, které pukne. Jasné?“

„Soustředit se.“

Slabý vítr hýbal s trávou sem a tam a něco ve mně to vnímalo, celé mé tělo se přizpůsobilo tomu, aby cítilo vše pode mnou. Najednou se ozvala zvláštní rána. Rána, která nebyla ze shora, ale odněkud ze spodu, šířila se každým kořínkem, které se v zemi mohly najít, a těmi došla až ke mně. Narazila do mě jako přílivová vlna, která mě pak tiše obeplula a pokračovala dál. Hned za ní jsem slyšel přicházet druhou ránu, byla stejná jako předchozí, ale neměla tolik síly. Slyšel jsem ji, ale než stačila dojít ke mně a tiše mě ovát svou silou, rozplynula se. Asi nebyla tak silná.

Sotva druhá rána dozněla, hrnula se za ní další, která na rozdíl od předešlé měla sílu, která byla větší než obě dvě předchozí dohromady. Bylo to, jako když kovovou tyčí někdo bací do lampy. Prošlo to mnou jako náraz vzduchu, který se šířil do lesa za mnou.

Pokračoval jsem v poslouchání, ale bylo ticho. Naprosté ticho.

„No,“ ozvala se Irma a já věděl, že můžu otevřít oči. „Kolikrát jsem bouchla do země?“

Aha, pomyslel jsem si. Ty rány byly vytvářeny klackem, který Irma držela v ruce. Ale nějak mi to nešlo do hlavy, protože to bylo jako rány do bubnů a ne kouskem klacku do hlíny.

„Třikrát.“

Irma se pousmála, ale její názor byl jiný. „Čtyřikrát.“

Zavzpomínal jsem, ale slyšel jsem jen tři rány, nic víc.

„Ale…“ Dál moje věta nepokračovala.

„Bylo to asi takhle. Bouchla klacíkem do země. „Jedna.“

Bouchla podruhé ale méně. „Dva.“ A nakonec dala dvě silnější rány. „Tři, čtyři.“ Usmála se a mě došlo, že poslední rána, ta nejsilnější, vlastně byly dvě rychle za sebou vytvořené.

„Musíš se naučit rozeznávat i sekundové rozdíly, ano? Zkusíme to znovu.“

Přikývl jsem a zavřel oči. Pomalu jsem se potápěl do semínek a kořínků všeho kolem mě, když přišla první jasná rána, dával jsem pozor, zkoumal každé zrnko v zemi, jestli je opravdu jen jedna. Vibrace skončily a byl klid. Zanedlouho přišla druhá, také jasná, ale za jejími vibracemi se hrnula další, snažil jsem se je rozlišit. Představoval jsem si, jakou mají barvu, a pak je oddělil.

Za chvilku přišla další, čistá a jasná bez žádných silnějších vibrací. Pak byl dlouho klid, ale cítil jsem, že se něco hrne, byla to větší rána, ale řízena několika dalšími, podle mého byly tři. Pomocí vůle jsem se je snažil zpomalit a každé dát jinou barvu.

Měl jsem pravdu, byly tři. Každá jinak silná a velká. Pak už nic nepřišlo, v hlavě jsem si spočítal všechny rány, které přišly, a pomalu jsem otevřel oči. „Sedm,“ tiše vyšlo z mých úst.

Irma to odsouhlasila jen skromným úsměvem.

„Ještě jednou,“ řekl jsem, abych se ujistil, že to nebyla jen náhoda. Má víčka mi pomalu zatemnila zrak, když hned na to přišla jedna rána, která byla velmi intenzivní. Pečlivě jsem se do ní ponořil, abych zjistil, zda je jen jedna, nebo jestli to je odraz více úderů za sebou. Naslouchal jsem každému kořínku, než jsem se ujistil, že opravdu byla jen jedna. Poslouchal jsem dál, ale nic.

Bylo ticho už několik sekund, ale oči jsem neotvíral.

Věděl jsem, že něco přijde, že Irma na sto procent udeří do země minimálně ještě jednou. A taky ano, za moment se začala zemí šířit jedna rána za druhou a já měl co dělat, abych všechny rozeznal a každé přisoudil jinou barvu.

Jedna. Dvě. Tři. Čtyři…

Počítal jsem, co nejrychleji jsem mohl. Byly to rány, které za sebou šly ve velmi krátkých časových rozdílech, ale každá podaná jinou silou. Napočítal jsem jich celkem jedenáct, což bylo přijatelné a přesné číslo.

„Tak? Kolik?“ uslyšel jsem naprosto z jiného světa.

„Jedenáct.“

„Velmi dobře. Většině lidem to trvá déle, než se tohle naučí, ale vzhledem k okolnostem to dává smysl.“

„K jakým okolnostem?“ zeptal jsem se s pronikavým a podezíravým stínem ve tváři.

„Vezmi si, že všichni tvoji předci se nejdříve naučili ovládat živly a až ty později poháněly Navitas. U tebe je to zřejmě naopak, tvým základem se zdá být Navitas. A ta postupně pohání jednotlivé živly.“

„Ale to je dobře, ne?“ Nebylo mi sice jasné, co tím chce říct, ale z mého pohledu se to zdálo být v pořádku.

„Ano, to ano, urychluje to tvůj trénink, ale na druhou stranu si musíš dát pozor, čím vnímáš. Jestli pomocí Navitas nebo jednotlivých živlů.

„Dobře.“ Hodil jsem po ní úsměv, který jsem si schovával za rty, a zhluboka se nadechl.

„Pokračujeme?“

„Jistě.“

Stále jsem poslouchal zemi, do které Irma jemně či silně bouchala na druhé straně louky klacíkem a snažil se počítat. Napočítal jsem osm ran, které stejně jako před tím souhlasily

s počtem ran klacíku do hlíny.

„Co kdybychom zkusili něco těžšího?“ zeptala se Irma po čtvrtém poslechovém tréninku.

Pootočil jsem hlavou a poslouchal.

„Sedni si,“ řekla.

„Sednout?“

Přikývla a já klesl na zem a dal nohy křížem. „Sluch k zemi máš zřejmě velmi bystrý, ale… Co kdybychom změnili smysl?“ zeptala se.

„Jak to myslíte?“

„No… zatím nasloucháš, což je jeden smysl. Normální člověk jich má pět, ale na tento živel ti budou stačit dva. Sluch a hmat. Co kdybychom se přesunuli na ten druhý?“

Pohledem jsem se ponořil hluboko do země a uvažoval, k čemu mi bude u tohoto živlu hmat. „Jak to funguje?“

„Tohle už bude těžší, spočívá to v tom, že půdě nenasloucháš, ale že jí doslova vnímáš. Tento smysl ti normálně slouží jen po tvém těle. Když se tě někdo dotkne, cítíš to. Teď ten smysl musíš umět rozptýlit, musíš s ním pokrýt vše živé kolem sebe.“

„A co to udělá? Myslím se mnou.“

„Budeš schopný ucítit kohokoli kdekoli. Ze začátku to budeš ovládat jen několik kroků kolem sebe, pak metrů, a nakonec kilometrů. Když se bude blížit nepřítel či zvíře, ty budeš první, kdo to bude vědět, pochopils?“

Docela mě to zaujalo. „Jak se to dělá?“

„Zavři oči. Musíš si představit svět kolem sebe, udělej to tak, abys ve své mysli viděl všechno, co nejdál. A pak… se snaž rozšířit pocit, který máš, když se rukou dotýkáš trávy.“

Rukou jsem stiskl trs trávy, který jsem měl pod dlaní, a snažil se o to, co mi řekla Irma. „Poté, co si představíš okolí, nech ho usadit se ve tvé fantazii. Musíš přemluvit sám sebe, že je to skutečné. Pak přijde druhá část úkolu.“

Okolí jsem si dokonale představil v mysli.

„A teď si představ, že to, co cítíš pod svou rukou, musíš roztáhnout kolem sebe. Ten smysl, díky kterému víš, že se něčeho dotýkáš… musí se odtrhnout od hranic tvého těla a pohltit i okolí. Představ si to například jako pavučinu, která se pomalu šíří od tvé ruky do trávy a zeminy.“

Pokusil jsem se to udělat. A povedlo se. Nejdřív jsem se sice lekl, jelikož jsem nic podobného zatím necítil, ale můj mozek si na ten pocit rychle zvykl.

Jeden ze smyslů – hmat – opustil hranice mého těla a začal se vlévat do země přes vlákna mnou vytvořené pomyslné pavučiny. A na co tyto vlákna dosáhly, to jsem cítil v mozku. Jako kdyby zemina byla součástí mého těla.

Jenže já to jen necítil, dokonce jsem to i viděl. Můj mozek si totiž podle nových informací vytvořil jakýsi obraz mého okolí. Vypadalo to trochu jako infračervený pohled predátora.

Ale něco tam nehrálo, několik metrů ode mě jsem cítil zvláštní tlak, bylo to, jako by mi někdo stál na noze, ale nebylo to tak nepříjemné a ani to nebyla má noha. Byla to louka se mnou spojená a ten tlak byla Irma stojící několik metrů přede mnou.

„Co cítíš?“

„Já…“ Začalo se mi strašně špatně dýchat. Náhle jsem se cítil, jako bych uběhl celý maratón. Nestačil jsem ani odpovědět a pavučina se rázem stáhla. Bylo to jako guma, která byla natažená, co nejvíce mohla, a která se rázem smrskla zpátky. S navrácením dechu jsem otevřel oči a orosené čelo mi napovídalo, že tohle cvičení bude trochu náročnější jak na psychickou, tak i fyzickou stránku člověka.

„Slyšíš mě?“ zeptala se Irma.

„Jo –“ snažil jsem se promluvit, ale byl jsem zadýchaný a mé srdce tlouklo jako o závod. „Co to bylo?“ snažil jsem se vydat mezi silnými a hlubokými vzdychy.

„Říkala jsem, že tohle bude těžší.“

Pomalu, ale jistě jsem zpomaloval svůj dech, který se sice bránil, ale po několikaminutovém chození tam a zpět po louce, se vrátil na původní frekvenci.

„Můžeš pokračovat?“ zeptala se po nějaké době Irma.

„Jo, v pohodě,“ odvětil jsem, i když jsem si nebyl vůbec jistý, zda to, co jsem řekl, je pravda. Pomalu jsem si zase sedl na zem a zavřel oči. Z čisté tmy se mi opět začala objevovat krajina kolem mě, za moment ji začala opět pokrývat pavučinka a začal jsem cítit vše, co pod ní bylo.

Asi třicet centimetrů ode mě byl malý brouček, dva metry ode mě byl další a asi osm metrů ode mě stála Irma, její tlak byl mnohem a mnohem větší, než který vytvářeli broučci vedle mě. Pozoroval jsem vše, co jsem mohl, abych se ujistil, že je pavučinka kompletní.

„Alexi,“ ozvalo se z vnějšího světa. „Slyšíš mě?“

Soustředil jsem se na to, abych mohl mluvit a zároveň se soustředit na svět u mě v hlavě. „A-ano.“

„Pečlivě mě poslouchej, teď budu pokládat ruku na zem, chci, abys mi řekl, kolika prsty se jí dotýkám, jasné?“

Když se mi její slova dostala do hlavy, odpověděl jsem:

„Jasné.“

  • Jiří Dittrich: Elementum
  • Epocha, 2016
  • 520 stran, 299 Kč (v e-shopu Fantasye již za 269 Kč)
24. listopadu 2016, Jiří Dittrich

Diskuze k článku

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).

Elementum

Elementum
Vložit do pytle na zboží  Koupit 299 Kč 269 Kč