Každý rok se po celém světě objeví stovky fantasy knih a jejich hrdinové svedou nelítostnou bitvu o přízeň čtenářstva. Ti, kterým se podaří z tohoto boje vyjít vítězně, mají šanci se stát populárními postavami, o nichž se mluví, píše a sní. Ale jen nejlepší z nejlepších nakonec překročí onu strmou hranici mezi fikcí a realitou a začnou žít svým vlastním životem. Tak jako to před lety udělal asi nejslavnější barbar na světě  – Conan z Cimmerie…

Barbar Conan je skutečně něčím víc než jen pouhou literární postavou. Je ideálem, snem i výzvou, která okouzluje a fascinuje čtenáře už více než sedmdesát let. Vždyť kdo při čtení jeho dobrodružství nezatoužil alespoň na chvíli si s ním vyměnit místo? Sevřít v dlani rukojeť ostrého meče, pohlédnout tváří v tvář padouchovi, který si ještě neuvědomuje, že už je vlastně mrtvý, či zachránit sličnou děvu z rukou oplzlých otrokářů a získat si tak její přízeň a minimálně pár vášnivých polibků navrch? Dnešní svět je prostě příliš šedivý a jednotvárný, než aby mohl čtenář takovému vábení odolat.

Kupodivu však Conanem nejsou uchváceni jen čtenáři. Tato postava je přitažlivou i pro mnohé spisovatele fantastiky. Zejména v anglosaských zemích se s ním vydala na cesty i mnohá známá jména. A tak se sága neustále rozšiřuje o další příběhy, které vzápětí čtou lidé po celém světě. S Cimmeřanem se můžete setkat ve Spojených státech stejně jako na Sibiři, naleznete ho v exotickém Japonsku i černé Africe. Ale skutečně doma je v Texasu.

Conan se narodil v Texasu

Conan se skutečně narodil v Texasu, zemi širých plání, dobytka a kovbojů. Jeho duchovním otcem totiž byl texaský spisovatel Robert Ervin Howard, který si na živobytí vydělával psaním povídek do pulpových magazínů. Ten se stal na přelomu dvacátých a třicátých let jedním z průkopníků hrdinské fantasy.

Conan přitom nebyl ani zdaleka první postavou tohoto druhu, s níž Howard předstoupil před čtenáře. O několik let dříve se v magazínu Weird Tales, objevilo několik jeho povídek s piktským králem Bran Mak Mornem, jehož následoval puritán Solomon Kane a král Kull. A právě Kulla je možné pokládat za předobraz, z něhož se vyvinul Conan. Oba jsou barbaři, kteří vlastním přičiněním získají trůn, a jejich příběhy se odehrávají kdesi v daleké minulosti, pro kterou Howard stvořil vlastní historii. Kull nebyl příliš úspěšnou postavou, vyšlo všehovšudy jen pár jeho dobrodružství. Howard tedy začal hledat nového hrdinu i prostředí.

To našel v roce 1932 na jedné ze svých cest po Texasu. Když se jednoho deštivého dne díval na pochmurné kopce nad městečkem Fredericksburg, bleskla mu hlavou představa Cimmerie, nehostinného kraje vhodného právě jen pro tvrdé a otužilé barbary. Cestou domů už měl v hlavě základní představu celého světa. Vznikl tak Hyborský věk, který byl sice naší současnosti blíže než Kullova doba, ale dostatečně daleko, aby mohl Howard popustit uzdu své fantazii. A vzápětí se zrodil i nový hrdina. Howard sice později tvrdil, že se Conan prostě objevil v jeho mysli jako plně vyvinutá postava, přece jen ale nese některé rysy svých předchůdců. Jméno pak Conan obdržel díky autorovu zájmu o Kelty.

Válečník, dobrodruh a král

Aby svého nového „borce“ vyzkoušel, přepracoval Howard odmítnutou povídku Touto sekyrou vládnu já, namísto Kulla dosadil Conana, upravil děj, změnil prostředí a přidal i motiv temné magie. Vznikla tak jedna z jeho nejlepších prací Meč s Fénixem (1932), který vyšel v časopise Weird Tales v roce 1932. Příběh, v němž se Conan už coby král musí uprostřed svého paláce vypořádat nejen se spiknutím zrádců, ale i s nástrahami černé magie, si okamžitě získal srdce čtenářů, jejichž pochvalné ohlasy vedly Howarda k práci na dalších příbězích. Během let 1932–36 vytvořil dalších patnáct povídek, v nichž byl se svým hrdinou zlodějem, dobrodruhem, válečníkem i králem, prošel tajemné džungle, navštívil ztracená města, plavil se po mořích i oceánech, bojoval s temnými mágy i čarodějkami a zkřížil svůj meč se stovkami dalších protivníků v příbězích plných dobrodružství a napětí. K nejlepším z nich patří mimo jiné Věž slona (1933), kde se Cimmeřan blýskl jako zloděj, Královna černého pobřeží (1934), v níž za tragických okolností ztratil svou celoživotní lásku, pirátku Belit, Rudé hřeby (1936), kde se setkává s draky i prastarou nenávistí, či A zrodí se čarodějka…(1936), v nichž se tento dobrodruh zaplete do boje o trůn Khauranu. K vrcholům tvorby pak náleží i Howardův jediný román Hodina draka (1935). Zde je Conan už aquilonským králem, ale zradou i temnou magií je připraven o korunu i zemi. A to si nemůže nechat líbit… Úspěšnou sérii přervala až autorova smrt v roce 1936.

Proč právě Conan?

Čím to, že právě Conan a jeho dobrodružství získaly takovou popularitu a oblibu? V první řadě je to už samotným pojetím této postavy. Howard představuje Conana jako silného, odvážného a rozhodného muže, který se umí rozhodnout a nebojí se konat. Je to sice barbar, ale to neznamená, že je hloupý a omezený. Právě naopak. Jeho animální instinkty mu pomáhají přežít v džungli i u královského dvora. Svým nekomplikovaným, přímočarým myšlením preferujícím jednoduchá řešení, pojetím cti i dodržováním vlastního morálního kodexu vysoce převyšuje „civilizované“ protivníky, kteří se nezdráhají využít jakoukoli špatnost, jen aby dosáhli svého. Už jen tím musel a stále musí čtenářům imponovat. Navíc působí sympatickým dojmem a čtenář se s ním může lehce ztotožnit. Svou roli sehrává i prostředí, jež je sice exotické, ale zároveň i čtenáři blízké. Howard totiž nevytváří žádný zbrusu nový svět, ale „jen“ si poupravuje naši matičku Zemi.

To vše by ale nebylo nic platné bez jeho geniálního talentu vypravěče, v němž dokázal dobře vystavěnou zápletku podbarvit stále se zvyšujícím napětím, které vrcholí ve finále, to vše v příbězích plných exotiky, dobrodružství a magie. Měl také skvělý smysl pro vytváření podmanivé atmosféry, takže děj příběhu čtenáře okamžitě pohltil. Právě tohle z jeho příběhů dělalo a stále dělá tak neodolatelné čtení.

Jako Fénix z popela…

Po Howardově smrti jeho příběhy vycházely dál v reedicích, ale druhá světová válka ani následné poválečné období fantasy moc nepřálo. Časopisy věnované fantastice jeden po druhém zanikaly, a už se zdálo, že stejný osud potká i žánr. Zlom ale přišel v padesátých letech. S vydáním třísvazkové verze Pána prstenů a také Conanových dobrodružství v knižní podobě se lidé začali vracet. Lví podíl na znovuzrození Conana má ovšem americký autor a fanoušek Lyon Sprague de Camp. Ten se sice ke Conanovi dostal až v dospělosti, ale o to víc byl touto postavou okouzlen. Dokonce natolik, že se rozhodl pátrat po Howardových dalších textech. A našel haldu neudaných rukopisů. Některé z nich měly typicky conanovské rysy, takže se je po dohodě s vlastníky práv pokusil upravit do publikovatelné podoby. Nezůstal jen u toho. S dalším fanouškem Conana, Björnem Nybergem, napsali i pokračování Hodiny draka nazvané Conan mstitel (1957), v němž Conanovi neznámý kouzelník unese manželku a ten se vydá po jeho stopách do daleké Kitháje.

De Camp zůstával dál věrný redigování ságy, takže když se po několika letech našly zlomky dalších conanovských textů včetně několika synopsí, získal jedinečnou příležitost je spolu s Nybergem a dalším americkým autorem Linem Carterem dotvořit. A aby doplnili bílá místa v Conanově životopisu, rozhodli se přidat i pár vlastních příběhů. Tak vznikl třeba román Conan z ostrovů (1968). Ten se odehrává až v době Conanova stáří, po smrti jeho ženy Zenobie. Nebo Conan bukanýr (1971), kde cesta a loď zavede cimmerijského dobrodruha do rozbouřené Zingary. Velmi sugestivní je i de Campovo vlastní dílko Conan a pavoučí bůh (1980). Zde se Conan po dezerci z turanské armády zastaví v zamorském městě Yezudu, aby se podíval na zoubek odpornému Pavoučímu bohu. Ale volání po dalších Conanových dobrodružstvích sílilo, takže se k této trojici postupně přidávali další autoři a vytvářeli své příběhy.

Conan všude, kam se podíváš

Jedním z prvních byl Karl Edward Wagner, který se do hyborského světa zařadil románem Conan cesta králů (1979), jehož děj se opět odehrává v Zingaře a znovu v něm jde o boj o královský trůn. Jen o málo později se v Conanově životě objevil Andrew J. Offutt, aby ho v knize Conan a Meč Skelosu (1979) poslal do Zambouly za magickým artefaktem Erlikovo oko. Výbornou conanovkou se do této ságy zapsal i Poul Anderson. Jeho Conan rebel (1980) se vrací do období barbarovy plavby s Belit, přičemž tentokrát se Belitina Tygřice obrací k pobřeží Stygie, kde se kapitánka i její milenec pokusili zachránit jejího bratra. Jako obvykle nic nejde podle plánu a Conan se tak připlete k povstání Taiánců proti stygijskému králi.

S Conany začínal i pozdější autor rozsáhlé ságy Kolo času Robert Jordan. Má jich na svém kontě hned několik, napsaných v rychlém sledu. K těm nejlepším se řadí jeho Conan nepřemožitelný (1982), kde známý barbar jako devatenáctiletý mladík působí coby nejlepší zloděj v Shadizaru. To mu ale na výpravě za zmizelými přívěsky v Kezankianských horách není moc platné. Jordan také napsal Conana Ničitele (1984), který je vlastně novelizací scénáře stejnojmenného fil­mu.

Autorem hned několika velmi slušných conanovek se stal i John Maddox Roberts, jinak méně známý autor fantastiky. Ten v příběhu Conan vítězný (1987) zavedl svého hrdinu do království Cambrů, které je ohrožováno silnějším sousedem i temným čarodějem. Naštěstí do služeb krásné cambrijské královny vstoupí cimmerijský dobrodruh. Velmi slibným conanovským autorem se zdál být i Sean A. Moore. Ten však do své předčasné smrti stačil napsat jen tři romány, z nich asi nejlepší je jeho poslední práce – Conan a bílý bůh běsů (1996), v němž se Conan pokouší z trosek prokletého města získat prastarý magický artefakt. A tak bych mohl jmenovat dál…

Dvacáté první století – konec Conanovy éry?

V osmdesátých a devadesátých letech dvacátého století conanománie vrcholila. Krátce po sobě se objevily dva celovečerní filmy, v nichž hlavní roli ztvárnil Arnold Schwarzenegger, který se pro miliony lidí stal fyzickou manifestací cimmerijského barbara. Vznikl i televizní seriál, který byl dost laciný a trochu „přitažený“ za vlasy, ale zato byl Conan i v televizi. Už dříve se Cimmeřan prosadil i v komiksu, kde se stal hrdinou hned několika sešitových řad a vycházely i exkluzivní vázané knihy renomovaných komiksových kreslířů a scénáristů. Pozadu nezůstal ani herní průmysl, který přišel s videohrou.

Ale nejtěsněji byl Conan spojen přece jen s knihami. Během těch dvaceti let vyšly desítky románů a povídek od mnoha autorů. Některé z těch příběhů byly výborné, jiné průměrné, a některé špatné. Ale takřka nikdo z Howardových epigonů se mu nedokázal vyrovnat. Každý z nich totiž Conanovu postavu viděl trochu jinak a postavu i samotný svět si upravoval podle svého. Navíc i stylově bylo velmi těžké se Howardovi byť jen přiblížit. Ona roztříštěnost a různorodost tak vedla na přelomu tisíciletí k útlumu čtenářského zájmu a tím i psaní conanovek.

A tehdy se konečně probudila Conan Properties Inc., která vlastní práva na postavu Conana. Aby zvrátila tento nepříznivý trend, rozhodla se angažovat několik známých amerických spisovatelů do projektu Age of Conan, v nichž by sice Conan nemusel hrát hlavní roli, ale které by se odehrávaly v jeho době. A tak se třeba známý „psavec“ Harry Turtledove podíval na Conanovo dospíváni v románu Conan of Venarium (2003). Loren L. Coleman zase děj své trilogie Legendy o Kernovi (2005) umístil do Conanova rodiště – Cimmerie, aby tu vyprávěl drsný příběh dalšího z cimmerijských hrdinů Hyborského věku. Úspěšný autor fantasy Richard A. Knaak se podíval do Aquilonie v trilogii The Soldier´s Quest (2006) a Jeff Mariotte zase sledoval v trilogii Marauders (2006) osudy mladičkého válečníka Krala. Navíc se spuštěním on-line počítačové hry Age of Conan – Hyborian Adventures tu byl předpoklad, že se snad už zanedlouho dočkáme dalšího přídělu příběhů, jejich hlavní postavou bude onen barbar, který dobyl svět. Bohužel se tak ale až na výjimky nestalo. Přesto ale Conan nezapadl a jeho příběhy se vydávají znova a znova…

Conan a Česko

Je jen pár zemí, které mají conanovskou komunitu natolik silnou, aby dala vzniknout novým dobrodružstvím této postavy. Vlastně, kromě USA a Ruska je to jen jedna země – naše rodná hrouda. A přitom Conanova cesta do českých luhů a hájů nebyla vůbec jednoduchá…

Před revolucí o něm měla povědomí jen úzká skupinka nadšenců, a to hlavně díky Janu Kantůrkovi, který si Howardovy texty sehnal a přeložil. Po roce 1989 se situace změnila. Conanovy příběhy začaly vycházet a svalnatý barbar si získal široký okruh fanoušků, z nichž někteří se už záhy odhodlali k vlastní tvorbě. Ale vzhledem k tomu, že domácí autoři byli v té době vesměs opomíjeni, vycházely knihy pod anglickými pseudonymy. První vlaštovkou se už v roce 1992 stal Conan a krvavá hvězda (1992) Richarda D. Evanse, což nebyl nikdo jiný než pozdější šéfredaktor Ikarie Vlado Ríša. O rok později se k němu přidal A. S. Pergil, v civilním životě Jan Šimůnek, v příběhu Conan a sedm dní do úplňku (1993). V dalším roce se představil George Callahan, jinak slovenský autor Juraj Červenák, novelou Conan a stíny Hyrthu (1994). Tito tři se pak do hyborského světa vrátili ještě několikrát. Ríša zůstal věrný klasickému pojetí, což ukázal například v knihách Conan a skryté město (1999) či Conan a meč Yggrest (2006). To Šimůnek už v první knize Conanovovi přidělil společníka v podobě prince Sesama. Jejich společná dobrodružství pak rozvinul i v druhém románu Conan a pán stříbrného netopýra (1995). Červenák preferoval drsný, akční typ příběhu, do něhož neváhal zařadit i brutální prvky. Takový je jeho Conan nelítostný (2000) a v menší míře Conan a dvanáct bran pekla (2004), které uveřejnil pod pseudonymem Thorleif Larssen.

Dalším z českých autorů, který se s Conanem zapletl byl Jaroslav A. Polák. Ten nejprve jako** J. A. Poloni** spolupracoval na dvou příbězích s Šimůnkem, aby o něco později vydal coby Jeremy Fiedler conanovku Conan – Třetí krok do hlubin (2001). V roce 2002 si pak potenciál barbara vyzkoušel i další Slovák – Rastislav Weber v příběhu Conan – Prameny Černé řeky (2002). A tak bychom mohli jmenovat dál. Conana si střihl i Jaroslav Mostecký v příběhu Conan a vrah králů (1999) a Ivana Kuglerová – Conan a páni Severu (2001). Leonard Medek má na kontě hned čtyři kousky včetně Conana a Velké hry (2000) a Otomar Dvořák coby Paul O. Courtier vytvořil dva příběhy, z nichž obzvláště Conan a tajemství Atlantidy (2001) je podáno velmi zajímavě.

Zástupcem nové krve je pak třeba Václav Vagenknecht s povídkovou sbírkou Conan: Krvavá ostří (2005) či spisovatelé, kteří se skrývají za cizokrajnými jmény či přezdívkami: Dakh Hunter (což je vlastně naše známá Jenny Nowak), jejíž Conan a brány času (2001) patří k velmi dobrým Cimmeřanovým dobrodružstvím, Mike Philip či Leon da Costa. Také jeden z nejplodnějších autorů Conanových eskapád několika posledních let (má jich na svém kontě sedm), Christopher Blanc, je domácího původu.

Tento článek je upravenou verzí článku, který vyšel v časopisu Pevnost č. 10/2008.

24. září 2011, Martin Fajkus

Tweet