Životopis kyberpunku je velmi krátký. Ačkoliv jeho strůjci kopali na všechny strany a do všeho, co jim stálo v cestě, s chutí se zakusovali do třeskutých témat, mávali vábničkami ultramoderní techniky, měli spoustu dobrých nápadů a slušnou výdrž, hnutí se jim dlouho udržet naživu nepovedlo. Inu, nakonec i podařilo, ale ne v takovém duchu, jak by si přáli. David byl chytrý, ale Goliáše nepřemohl. Anebo je tomu jinak?

Ne nadarmo se říká: Člověk míní, život mění. Nejinak je tomu i u kyberpunku, kontroverzního směru, který si pod Gibsonovým praporem umínil nastolit nový řád v ranku science fiction. Byl to právě William Gibson, k němuž se připojila hrstka nových tváří, aby společnými silami prorazili cestu nově vznikajícímu literárnímu proudu. Jenže o pár let později se místo velkolepého vítězství dostavila… kapitulace. A důvod? Zájem z řad spisovatelů byl buď vlažný (tedy vesměs pramalý), nebo přehnaný, až vedl k imitaci původních děl. U space opery by to možná tolik nevadilo, ale kyberpunk měl tu nevýhodu, že psát kyber bez punku jaksi nelze. Alespoň zdravé jádro hnutí to tak chápalo a vyžadovalo. A bez nových myšlenek díla zaměřená jen na cingrlátka nevyhnutelně zapadla. Jak vtipně uvedli v úvodu editoři antologie Singularity: Postupy, které v roce 1982 působily tak odvážně, začaly vypadat trochu strojeně. Kožené oblečení už bylo odřené a špinavé; na zrcadlovkách byly vidět škrábance.

Je kyberpunk opravdu mrtvý? Můžete namítnout, že existují hordy příznivců nejen mezi čtenáři a autory knih. Namítáte správně, neboť vznikla hromada komiksů, filmů nebo videoher hrdě hlásající kyberpunkový původ. Ale není všechno zlato, co se třpytí. Čím více lidí si kyberpunk přivlastňovalo, tím neurčitější byl. Slovo kyberpunk se stalo jakousi mantrou, aniž by řada lidí věděla, co to skutečně je, jaká je jeho pravá podstata, již šířili otci zakladatelé. Proto vznikly i takové absurdity jako kyberpunková hudba. Původní kyberpunk je totiž mrtvý; rozmělněný pop kulturou však přebývá v nové formě. Té se ale věnovat nebudeme. Zařadíme zpátečku a rozjedeme se znovu. Je tu jeden zásadní detail, který jsem pominul – proč se kyberpunk neprosadil jako nosný literární směr.

„Z pop žánru nemůžeš udělat mainstream.“

James Patrick Kelly a John Kessel soucítí s kyberpunkovými dinosaury (Kelly je přímo jedním z nich), proto se rozhodli, jedenáct let po vydání legendárních Zrcadlovek (1986), sestavit antologii mapující vývoj kyberpunku po období jeho klinické smrti. Po pečlivém pročítání nejrůznějších literárních výtvorů došli k závěru, že na zetlelých pozůstatcích kyberpunkové mrtvoly vesele raší postkyberpunk, a tak sesbírali reprezentativní vzorek šestnácti prací napsaných v letech 1996–2006, aby tuto skutečnost doložili širokým masám čtenářské obce. Krom zasvěceného úvodu, sahajícího od počátků hnutí až k dnešku, se jako bonus mezi některými povídkami vine nit korespondence z let 1985–1993 mezi Brucem Sterlingem a Johnem Kesselem, která ukazuje spoustu dalších překvapivých odhalení toho, co se kyberpunkerům honilo hlavou v dobách největšího boomu, a nepřímo odpovídá na otázku zániku kyberpunku.

Sterling tu vystupuje jako lítý, nespoutaný revolucionář (nebo vřískající děcko?), jenž si umanul kyberpunkem nejprve pohltit science fiction, později převzít roli hlavní literatury vůbec. Nechtěl následovat novou vlnu, ale zároveň odmítal mainstreamovou tvorbu (a její prvky), která je příliš předvídatelná a nic nového nepřináší (opravdu?). Jakým nástrojem potom chtěl dobýt vysněný trůn? Rozumím touze nakopnout věci jiným směrem, dát jim novou příchuť, ale zahodit cennou a lopotně budovanou kostru science fiction, to byl přece jen troufalý sen – aby se science fiction stala kyberpunkem. Bezhlavé napodobování a fakt, že nepřicházela pomoc zvenčí, způsobily, že osud hnutí byl zpečetěn. A kyberpunk se stal science fiction. Což pokládám za velké plus, neboť žánr je o další element vyzrálejší, ale chápu, že kyberpunkeři to vidí jako prohru.

Až za okraj singularity plout

Budeme-li bedliví, tak jako editoři Singularit, dokážeme z masy science fiction vypreparovat několik prvků typických pro postkyberpunk, o němž se dá říct, že v zásadě kráčí v šlépějích svého předchůdce (globální pohled na svět, hravý postoj k tradičním tropům žánru), občas ale ukročí stranou (apel zažitých hodnot a názorů postrádá naleštěné ostří, ulici plnou revoltujících vyvrhelů na okraji společnosti vystřídala pestrá zákoutí planety, virtuální realita nabývá podoby úniku/pasti nebo útočiště), jindy zas o stopu více prohloubí (pohled za okraj singularity), neboť nabývá na významu …postoj, že my už techniku neměníme; to spíše ona začala měnit nás. Samozřejmě odstraňuje přešlapy (budoucí svět v podobě ulice zalidněný hackery a punkery) a napravuje je (světy obývají všechny společenské vrstvy). Postkyberpunk je možná umírněnější, ale zaručeně pestřejší a ve většině případů prezentovaných v antologii stejně inteligentní jako jeho předchůdce.

Nicméně je tu jeden háček. Ačkoliv editoři předložili základní prvky (čtyři) obrozeného směru, počítejte s tím, že u žádné ze šestnácti prací je nenajdete všechny. Většinou jeden, občas dva, zřídka i tři. Díky tomu se ostří nůžek rozevírá a nevyhnutelně dojde k situacím, kdy si zaklepete na čelo a řeknete si: Co tady tahle povídka dělá? Anebo častěji: Je to ještě postkyberpunk? Domnívám se, že výběr mohl být kompaktnější. Takhle působí nejednotně, ačkoliv jde vesměs o kvalitní kousky, mám pocit, že jsem byl podveden. Zrcadlovky měly jasný mustr, u Singularit (český název nakonec nebyl zvolen špatně) jej nehledejte.

Singularity obsahují celkem šestnáct různorodých textů sahajících od povídky přes novelety až po novely. Jelikož žijeme na počátku 21. století, nelze se divit, že většina z nich se nějakým způsobem otírá o fenomén virtuální reality/budou­cnosti, neboť pro lidstvo skýtá jak řadu přínosů (zábava, nové možnosti ve výchově, dostupnost informací, existence avatarů), tak nejedno úskalí, které je nutno vyřešit dřív, než bude pozdě (ztráta identity osobnosti, právo avatara stát se člověkem). Prostřednictvím originálních pohledů prozkoumáme život před i po nástupu digitální éry, přičemž uvidíme její celý vývoj, od prvních krůčků (virtuální výbava), přes progresivní vývoj blížící se konvergenci (implantáty, UI, avataři), až k jejímu splynutí s realitou. Nejodvážnější práce ukazují její dominanci. Nebo její odvržení. Další skupina povídek se věnuje ekonomickým a sociálním aspektům pokroku (jak změní vynález za pár korun svět, ochrana osobních dat, licencování jako nástroj monopolizace trhu). Samozřejmě nepřijdeme ani o humoristicky laděnou prózu. Vždy ale platí, že u některých děl se témata snoubí a proplétají jako háďata a tudíž je těžké je zaškatulkovat

Šestnáct snů o zítřku

Virtuální světy jsou pro mnoho jedinců velice lákavé, ačkoliv jsou prostinké v porovnání s tím, jak budou vypadat za deset patnáct let, už dnes poskytují nejen zábavu, ale i princip činů a následků a systém závazných pravidel. S dokonalejšími světy tomu nebude jinak. A nejinak je tomu i v případě nešťastné ženy, jež hledá útěchu ve fantasy prostředí jako Rudá Sonja… Jenže dokud si člověk bude tahat svoje starosti do VR, iluzorní život nebude o mnoho jiný než ten skutečný, až na fakt, že jej lze kdykoliv zrušit a začít nanovo (a opět roztočit stejný kolotoč). Pokud ovšem člověk zahodí za hlavu všední starosti a přistoupí na hru, bude mu simulace universem, z něhož není cesta zpět, i za předpokladu různých kompromisů: Virtuální sex je jednodušší, toť vše. Jasně, je to předvařené jídlo. Je v něm spousta cukru a je tak trochu bez chuti. Ale když se objeví produkt, který je levnější, snadnější a zábavnější než originální verze, lidé si ho samozřejmě koupí. Na první pohled nezajímavá povídka Gwyneth Jonesové oplývá nečekanou hloubkou, což se rozhodně nedá říct o dílku páně Lethema, které ukazuje VR jako hru s podlomenými pravidly. Po Zemi běhá spousta vykuků, může být svět jedniček a nul jiný? To Pat Cadiganová se zas táže, nakolik je digitální záznam, založený na útržcích lidských vzpomínek, autentický (a může být vůbec neměnný?). Poslední remake… je podobně laděný jako její příspěvek do Zrcadlovek, ovšem řinčivější, svižnější, zkrátka vyzrálejší. A to především zásluhou charismatické vypravěčky, majitelky futuristického hudebního klubu, jež se rozhodne sestavit z fragmentů vzpomínek druhých virtuální záznam zbožňované kapely, protože už má po krk interaktivity.

Walter Jon Williams ukazuje, jak by mohlo vypadat budoucí spojení umělé inteligence a klonování. Představte si svět, kde děti, respektive jejich vědomí vyrůstá v prostředí oproštěném od rušivých vlivů, obklopené nejrůznějšími přátelskými simy. Když nabude kýžené moudrosti, jednoduše je naportujete do biologického klonu. „Žádný plínky, žádný zvratky, žádná špinavá práce. Rodiče už se nebudou muset věnovat dítěti, když jsou utahaní. A pak to děcko jen nahrajete do dospělýho těla, strčíte mu do ruky diplom a vykopnete ho z baráku.“ Už tohle zní děsivě, Williams jde ovšem dál a bere si na mušku digitální osobnost, její pocity a vůbec smysl života v matematickém oceánu. Tátův svět je mistrnou ukázkou toho, co vznikne, když se spojí hravost, neotřelé nápady a síla zamyslet se nad prostými věcmi po všech stránkách. Ne nadarmo za něj získal Nebulu. Další temnou, podobně působivou novelou je Svatební album, jehož cestu započneme v dřevních dobách virtuálního věku a skončíme až u singularity. Svět plný simulací, avatarů a UI je fascinující, ale dřív nebo později dojde k situaci, kdy bude nutné rozhodnout, zda váš avatar je natolik inteligentní, aby byl uznán za inteligentní bytost rovnou člověku. Je-li jich víc, má slovo originál vůbec smysl? Ale i špatná kopie oplývá city… Maruskova fantazie je dechberoucí. Pevně věřím, že časem bude fungovat i na větším prostoru. Počítání hlav zatím nedostálo očekáváním (Triton, 2009). Podobné dilema řeší i Strossovi Humři: lze nahranou digitální kopii považovat za plnohodnotnou náhradu živé předlohy? Neuznáme-li za ni humří, jakou šanci má lidská? Dobře napsaná, komplexní práce se smyslem pro detail s ekonomickými a sociálními aspekty je zastíněna předešlým počinem. O to víc je kyberpunkovější. Pravděpodobně nejšílenějším příspěvkem je Dobrovolný stát, kde UI převzala vládu a uzurpuje lid. Předěl mezi skutečným a digitálním je nezřetelný a cesta z policejního pekla o to složitější. Povídka oplývá zajímavými vizemi, nápady, silným kyberpunkovým akcentem; pokulhává po narativní stránce.

Zapomeňte na kožené oblečení, zrcadlovky a podobná šidítka. A digitálnímu světu vyškubněte šňůru ze zásuvky. Na scénu se dostává dvojice mazaných lotrů, kteří nemají potíže převézt druhé… většinou. Ale kdo by odolal přetvořenému psu, co chodí po zadních a má způsoby a mluvu anglického džentlmena? To je Swanwickův Haf haf, řekl pes. Co by to bylo za antologii postkyberpunku, kdyby v ní chyběl William Gibson, jenž hledáčkem digitálního fotoaparátu dokumentuje stopy lidské historie jednoho kartonového městečka japonské provenience. A na vše mu stačí Třináct pohledů… Gibson dokazuje, že je v první řadě estét, hned potom romanopisec. Jednoduché, ale působivé. Vzpomenete si na vynálezy, které změnily svět? Pára, počítač… A co takhle polypap (polymorfní papír)? Technologie s obrovským výpočetním výkonem za směšnou cenu obrátila svět naruby – a poslala studené, kovové stroje a internet do důchodu, nahradila papírová média, tapety, zrcadla, autoskla, dokonce už i oblečení… Může mít takový vynález chybu? Paul Di Filippo v napínavém příběhu (Co se šustí, Tygří Lilinko?) nenechá čtenáře na pochybách a ukazuje důsledky lidské pýchy, hlouposti a nebezpečí produktů konzumovaných v masovém měřítku.

A co takhle jiný pohled na produkt, jak dokazuje krátká, poutavá, napínavá, notně děsivá detektivní povídka z budoucnosti, kdy se lidské soukromí stalo minulostí, neboť každý civilizovaný potomek je při narození ocejchován identifikačním čipem, dle něhož jej poznají zařízení, jako jsou restaurace, obchody nebo veřejná doprava, která se tak mohou přizpůsobit potřebám a vkusu daného jedince a učinit mu život snazší neustálým monitorování jeho (nejen) spotřebitelského chování (veškeré zboží v sobě nese nanoznačku). Zní to jako pohádka? Kdepak. Mluvící stůl, co zná vaše oblíbené pitivo, je možná dokonalým slouhou, ale… někam se přece všechna data musí ukládat. Již dnes existují databáze, jež na vás ledacos vybrebentí, v nastíněném světě stačí sehnat šikulu z detektivní kanceláře Pátrač, který umí zatahat za správné drátky a má váš život jako na dlani, protože si z bohatého zdroje dat sestaví váš vzorec konzumního chování. No není takový systém geniální práskač? A v rukou záškodníka… „Soukromí, tomu teda říkám fór.“ (…) „Se vsadím, že v nějaký z těch zasranejch databází je uložený i to, kolikrát jsem se vydělal.“ „Možná spíš kolikrát jsi spláchnul.“ Za tohle si Mary Rosenblumová zaslouží pochvalu. Podobně jako Greg Egan, jehož chirurg zavítá do zaostalé Afriky, jedné ze zemí třetího světa, aby v roli stážisty pomohl tamnímu personálu v boji proti nemoci zvané Jejuka – která byla v civilizovaných státech dávno vymýcena. A to díky Osobnímu strážci ve tvaru prstenu chránícímu daného nositele před všemi myslitelnými chorobami. Proč jedni musí trpět, a druzí žít bez starostí? Svou roli v tom hraje politika, ať už vrcholová nebo ta v podobě licenčních poplatků, jednoho z účinných nástrojů monopolizace trhu. Prachy, prachy a zase prachy. Nejde to i jinak? Samozřejmě že ano. Svět, v němž spokojeně žije Sterlingův Opravář kol, je vymezený dvěma patry mrakodrapu velkého jako malé město. Navzdory venkovní ekonomické recesi a lítým politickým tanečkům mezi velmocemi, které Lyle okusí na vlastní kůži, nehrají peníze ve zdejším anarchistickém mikrosvětě roli. Tady funguje systém na principu protislužeb a vzájemného respektu. A kupodivu šlape jak hodinky.

Jiný pohled na zákeřné licencování podává Paolo Bacigalupi. V jeho vizi je ropa pouhou vzpomínkou na snadný život bez kompromisů. Prázdné místo černého zlata zaujaly energetické, geneticky vyšlechtěné obiloviny, na jejichž pěstování drží nárok velké koncerny nadnárodních firem a jakékoliv nelegální pěstování je rychle a snadno potíráno, neboť krajinu neúnavně pročesávají četné hlídky (samozřejmě sponzorované těmito velikány). Jistěže obiloviny slouží také k jídlu, ale proč jimi krmit hladové krky, když je lze natočit do kličkopružin a jako drahocennou energii prodat za slušný peníz? Na Zemi tak zuří hladomor víc než kdy v minulosti. Ve všem hledej boj o moc a o peníze (jouly). Najde se východisko? Poslední nadějí by mohl být údajný Kalorik… Důvod, proč je tato novela tak vynášena do nebes, nespočívá v precizním propojení fantastických motivů, spisovatelského řemesla a atraktivitě tématu. Jsou to především politické, ekonomické a sociální souvislosti, citlivě líčené z pohledu člověka z krušných poměrů, které dílu zaručují nadčasový rámec.

Poslední povídka sbírky Když Zemi vládli systemáci je tak trochu prubířská, protože svým vyzněním jde proti konceptu celého sborníku: kyber i punk jsou náhle ztraceny; zůstává jen jakési post, které se ale váže spíš ke katastrofě. Systemáci pojednávají o neznámém teroristickém útoku vedeném po celém světě, a to jak na nosná centra jednotlivých států, tak na samotný internet. Jediné, co po útoku jakžtakž funguje, je parta ajťáků rozdrobená po celém světě. A doznívající optimismus vystavět svět znovu. Nebo jde o pouhý ideál jako v případě chlapce s pevně daným osudem odsouzeného k podřadné práci v povídce Sen o dvou vlacích?

Shrnutí

Pravděpodobně očekáváte, že uvedu osobní seznam nejlepších a nejslabších prací. Máte ho mít. Vybrat jednoznačně nejpovedenější kus nedokážu, avšak mezi vážné kandidáty nepochybně patří Tátův svět, Kalorik, Pátrač, Opravář kol, Jejuka a Svatební album. Jsou to texty, které zaujmou nápady, propracovaností, kompozicí a nutí čtenáře přemýšlet. Některé z nich mají i žánrový přesah. Za černého Petra sbírky považuji nezáživnou povídku Jak jsme se dostali do města a zase zpátky, jež nepřináší, na rozdíl od zbylých prací, nic nového pod sluncem. Na pozoru by se měl mít i Dobrovolný stát, kde by o pár stránek méně rozhodně neuškodilo.

Aby byla recenze kompletní, nesmí chybět ani přehled již vydaných prací. Doposud vyšlo sedm textů a až na výjimky jde o ty povedenější kousky z celkových šestnácti. Hodně se činila Ikarie.

BACIGALUPI, P. Kalorik. In Magazín SF&F CZ 2007/2.
MARUSEK, D. Svatební album. In Trochu divné kusy 2, Laser-books, 2006.
ROWE, Ch. Dobrovolný stát. In Ikarie 2006/3.
STERLING, B. Opravář kol. In Ikarie 1998/5; In Vidím to jinak, Laser-books, 2008.
STROSS, Ch. Humrové. In Ikarie 2001/11.
SWANWICK, M. Haf haf, řekl pes. In Ikarie 2003/2.
WILLIAMS, W. J. Tátův svět. In Ikarie 2001/9.

Měl-li bych knihu oznámkovat, udělím 8/10. Singularity jsou po kvalitativní stránce velice slušnou antologií obsahující hned několik perel, jež čtenáře vybízejí ke koupi. Jenže cílem výběru bylo především představit duchovního nástupce kyberpunku, a to se tak docela nepovedlo. Domnívám se, že editoři si vzali do úst velké sousto, neboť účast některých povídek (za všechny uvedu Kalorika a Systemáky) je přinejmenším sporná. Škoda, že editoři nepočkali ještě pár let, určitě by dokázali sestavit vytříbenější postkyberpunkový sborník. Nebo naopak provést důkladnější selekci. Zrcadlovky taky měly jen 260 stránek. Buď jak buď, nebýt podivných úvodů k jednotlivým pracem (v kontrastu s parádním úvodem), byl by výsledek ještě lepší. Kyberpunk je mrtvý. Co myslíte, jak dlouho tu s námi zůstane jeho potomek?

• James Patrick Kelly & John Kessel
• vydal: Laser, Plzeň, 2009
• přeložil: kolektiv
• obálka: Tomasz Maroński
• 446 stran / 339 Kč

22. ledna 2010, Martin Bedeč

Tweet