Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Rychlost temnoty, Elizabeth Moonová

Moon Elizabeth: Rychlost temnoty

Téma odlišnosti či výjimečnosti bylo v literatuře zpracováno mnohokrát. Nevybavuji si ale, že by někdo příběh vyprávěl z pohledu člověka postiženého autismem. Samozřejmě, otázky zde pokládané se neliší od podobně zaměřených děl a dominuje ta, zda má „normální“ člověk právo požadovat po „jiných“, aby se změnili a přizpůsobili. Rychlost temnoty je ale neopakovatelná právě ve způsobu, jakým na problém nahlíží.

Autismus (z řeckého autos – sám) je vývojové duševní postižení projevující se abnormální sociální interakcí, stereotypními repetitivními vzorci chování a narušenými komunikačními schopnostmi, tvrdí Wikipedie. Americká spisovatelka Elizabeth Moonová má autistického syna. Své zkušenosti s tímto postižením se rozhodla zpracovat do románové podoby – vznikla tak Rychlost temnoty, mimořádné dílo, které způsob uvažování a spojení se světem autistických lidí přibližuje daleko lépe – a sugestivněji – než jakákoli vědecká příručka.

Život ve světě vzorců
(Do pizzerie jsme dorazili kolem deváté. Linda, Bailey, Eric, Daley, Cameron a já. Chuy chtěl jít také, ale ke zdejším stolům se vejde pouze šest lidí. Chápal to. Já bych to také pochopil, kdyby byl on spolu s ostatními nachystaný dříve než já. Nechtěl bych sem přijít a sedět u jiného stolu (…) Nový manažer, který k nám přišel minulý rok, tomu nerozuměl. Vždy se pro nás snažil pořádat velké večeře a míchat naše místa u stolu. „Nebuďte tak úzkoprsí,“ říkal. Pokud se nedíval, vyměnili jsme si místa zpět, abychom seděli tak, jak se nám líbí…)
Lou Arrendale žije na první pohled jako každý jiný. Je ale autista, a tak se jeho život přizpůsobuje pevně danému řádu a vzorcům. V úterý jezdí nakupovat, vždycky do toho samého obchodu, v pátek odpoledne pere prádlo. Když parkuje auto, má předem vyhrazené místo. Obsadí-li mu ho někdo jiný, je nešťastný a rozhozený. Žije sám a stýká se povětšinou jen s jinými autisty. Výjimku tvoří středa večer, kdy dochází na hodiny šermu. Tam náhle zjišťuje, že mu jeho odlišnost nebrání ani v kontaktu s takzvanými „normálními“.
Lou pracuje společně s dalšími autisty pro farmaceutickou firmu, která využívá jeho jedinečnou schopnost převádět vše do vzorců. Aby byla jeho práce co nejefektivnější, potřebuje speciální pracovní prostředí – vybavení kanceláře plné větráků a barevných spirál, tělocvičnu s trampolínou a spoustu CD s vážnou hudbou. A právě tento nadstandard velice vadí novému šéfovi, panu Crenshawovi, typickému bezskrupulóznímu kariéristovi, který se rozhodne oddělení autistů zrušit a všechny jeho zaměstnance donutit k podstoupení riskantní, experimentální, pouze na šimpanzech vyzkoušené léčby, jež by měla jejich výjimečnost odstranit…

Cesta do hlubin autistovy duše
První, co člověka při čtení Rychlosti temnoty napadne, je určitá podobnost s Keyesovými Růžemi pro Algernon nebo Silverbergovým Umírat v nitru. V případě Moonové jde ale o podstatně hlubší a propracovanější sondu do nitra skutečně existujícího postižení. Nemoci, s níž se kolem sebe setkáváme a se kterou rozhodně není život bezproblémový. Už jen toto knihu povyšuje z hájemství fantastiky do mainstreamové literatury, takže by mohla oslovit i širší okruh čtenářů.
Autorka děj románu umístila do blízké budoucnosti, kde už je základní problém vyřešen – projevy autismu jsou odstraňovány v zárodku a lidé, kteří by tímto postižením v dnešní době trpěli, mohou žít plnohodnotný život „normálních“.
Zbývá pouze poslední skupinka těch, kteří měli smůlu a narodili se dřív, než byl odpovídající způsob léčby objeven. I ti se už ale díky speciálním terapiím mohou začlenit do společnosti a pracovat.
Lou Arrendale v Rychlosti temnoty neustále analyzuje svůj vztah s okolím. Má mu to pomoci odpovědět na otázky, jež si kvůli Crenshawovi musel položit: Jsem šťastný, nebo ne? A opravdu chci riskovat léčbu, která by mohla přeměnit mou osobnost v někoho zcela jiného, jen abych mohl prožívat to, co lidé kolem mě? Vzhledem k tomu, že jeho emoce a vnímání světa (konkrétně třeba barev, pachů) jsou zcela odlišné od většinové populace, „normálnímu“ okolí nerozumí. Ze všech sil se proto snaží pochopit a definovat, jak se má v konkrétních situacích chovat, jak reagovat, co říkat, a naopak, neustále zkouší rozpoznat, jaký vztah mají jeho přátelé a známí k němu.
Setkává se postupně s nezájmem, přátelstvím, odporem, láskou, nenávistí a pohrdáním tam, kde by to nejméně čekal – ale poznává i pro něj nepochopitelnou nezištnost (všechno přece musí mít nějaký důvod, vzorec), díky níž mu neznámí lidé pomáhají řešit běžné problémy „normálního“ života (nákup, komunikaci s pojišťovnou, zapnutí pračky). A možná právě tyto detaily mu postupně pomohou sestavit vzorec řešení, díky kterému najde tu pravou odpověď…
Svět autistů je fascinující a v románu Elizabeth Moonové je popsán velice realisticky a přesvědčivě. Zároveň to však není jen podmanivé a poučné čtení, ale také příspěvek do věčné debaty o nutnosti tolerance k odlišnému okolí a o nepochopení, které nás často nutí odsuzovat něco, čemu pouze nerozumíme – a čemu se kvůli vlastnímu nezájmu porozumět ani nesnažíme.

  • Elizabeth Moonová: Rychlost temnoty
  • vydal: Baronet, Praha 2005
  • přeložil: Ondřej Marek
  • přebal: Valentino Sani
  • 384 stran / 229 Kč

Recenze je převzata z magazínu Pevnost 5/2009.

15. dubna 2010, Jiří Popiolek

Diskuze k článku

Ad Rychlost temnoty
Martina - 18. 05. 2010 07:12

Na tuhle knížku jsem kdysi narazila v Levných knihách. Už ani nevím proč ji přidala do košíku, doma odložila do knihovny - a dostala se k ní asi po roce. Ale pak to bylo jako zjevení - to je čtení, při kterém nemusíte odkládat mozek do šuplíku, právě naopak. Hodně, hodně dobré, doporučuji.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).