Ostravský patriot stojící u zrodu webu Fantasya.cz , rozhovor s Jiřím Popiolkem
Jiřího Popiolka známe v současnosti jako uznávaného publicistu, redaktora časopisu Pevnost, redaktora nakladatelství Fantom Print a jeho webu Fantasya.cz (Fantasyi v letech 2006–2010 šéfoval). Dříve působil v časopise RAMAX a Magazínu F&SF. Jako jazykového korektora ho najdeme v tiráži bezpočtu fantasy a sci-fi knih. Jenže knižní svět není jediný, jímž se ubírají jeho kroky…
Jiří Popiolek se narodil a pracuje v Ostravě, bydlí v Budišovicích. Vystudoval Ekonomickou fakultu Vysoké školy báňské, skoro patnáct let pracoval jako středoškolský učitel informatiky na Matičním gymnáziu v Ostravě. Zadáte-li si do nejmenovaného českého vyhledávače jméno „Jiří Popiolek“, vyjedou vám nejen odkazy na knižní recenze a články na webech Fantasya.cz, Fantasyplanet.cz a další, ale také odkazy na internetové noviny OstravaBlog.cz, pro které Jiří psal především články o sportu, o fotbalovém Baníku obzvlášť, či na divadelní soubor Tajfun Matičního gymnázia.
Takže první otázka se mi nabízí přímo sama: Co ty a Ostrava a
Baník? Je to nerozlučitelné spojení?
Ostravu mám rád a dá se říct, že jsem opravdový patriot. Sice teď
bydlím zhruba dvacet kilometrů od ní, ale pořád na ni nedám dopustit.
Narodil jsem se tam, víc než třicet let žil a pořád se v ní několikrát
týdně objevuju, takže není divu. A s Ostravou jde ruku v ruce i ten
Baník. Mně se fotbal líbí obecně (daleko víc než třeba hokej –
vždyť i v Budišovicích, kde teď bydlím, zažívám svůj vlastní
Okresní přebor, protože jsem v předsednictvu místního klubu), a
když mě otec v mých pěti letech vzal poprvé na Bazaly, to s Baníkem
hrál zrovna Bayern Mnichov, bylo o mém fanouškovství rozhodnuto
s definitivní platností. A to je pak vztah na celý život, s tím člověk
nic nenadělá (smích). Legrační je na tom to, že jinak jsem jednoznačně
individualista a vůbec nemám rád jakékoli sdružování, organizace, spolky
a podobné kolektivní aktivity typu Dovolená s Andělem, kde má
člověk někým předepsáno, jak se má vlastně bavit. Jenom ten fotbal je
v tomhle výjimka potvrzující pravidlo, tady jsem přesvědčený
klubista.
Nemám rád jakékoli sdružování, organizace, spolky a podobné kolektivní aktivity typu Dovolená s Andělem
Nemáš rád sdružování, ale stojíš za divadelním spolkem Tajfun Matičního gymnázia. To je další výjimka? Jak ses vlastně dostal k divadlu? Ono to zas v takovém rozporu není, protože Tajfun jako ryze studentské divadlo jsem s kamarádem zakládal, celou dobu vedl a přes různé peripetie, vzlety a útlumy jej společně s několika dalšími dnes už zasloužilými členy dotáhl až k dvacetiletému výročí, které oslavíme na jaře. Jinak řečeno – divadlo je sice „kolektivní“ aktivita, ale tím, že jsem celou dobu měl přímý a vcelku zásadní vliv na to, co a jak se v něm bude dělat, nikdy jsem neměl pocit, že jsem kamkoli tažen proti své vůli, případně že se musím nějak zvlášť komukoli přizpůsobovat. Do divadla jsem chodil odmalička a rád a přímo do zákulisí jsem se dostal na gymplu, když spolužákova matka baletka zařídila mně a několika dalším klukům z našeho ročníku v divadle brigádu – dělali jsme v operách statisty, to jsou takové ty mlčenlivé postavy, co občas hrajou stráže, vojsko a podobně. Vydrželo nám to zhruba sedm let, a protože divadlo jako takové je magický prostor, kterého se člověk těžko zbavuje, když už do něj jednou nakoukl, vznikl posléze pod vlivem Kleinových Básníků nebo Cimrmanů Tajfun. Podotýkám ale, že v Tajfunu jsem nikdy neměl herecké ambice, protože hrát opravdu neumím, a vždycky mě spíš bavilo realizovat se autorsky nebo po organizační stránce.S jakým představením v současnosti Tajfun vystupuje? Hrajete
jen v Ostravě nebo zajíždíte i do okolí?
On se Tajfun teď od jara po zhruba dvou až tříleté nečinnosti zase
nadechuje k věcem příštím a jeho aktivita pozvolna stoupá. Děti samy
dělají workshopy, dva kluci dokonce napsali hru, která měla právě na jaře
premiéru, v červnu bylo několikadenní soustředění v Beskydech, no a
obnovili jsme zase spolupráci se sborem na gymplu a po deseti letech oprášili
muzikál Jesus Christ Superstar. Vše zatím směřuje k březnové až
dubnové čtyřdenní přehlídce k dvaceti letům, po které se rozhodneme,
jakým směrem to povedeme dál, ale rozhodně už víme, že nějaké to
„dál“ bude.
A co se týče výjezdů mimo Ostravu, nechci nic zakřiknout, dokud to není
pevně odklepnuté, ale pracuje se na nich. Sice se už asi nepodaří, aby se
Tajfun jako před lety stal součástí česko-polsko-německého projektu,
s nímž jsme byli v Drážďanech a Wroclavi, ale tuhle generaci, která je
skvělá, určitě nechci o několikadenní akce ochudit. Na ty se vždycky
vzpomíná nejvíc.
Jeden z hlavních důvodů, proč jsem se na tuhle práci dal, byl můj vrozený odpor k tomu chodit na určitou hodinu do práce
Pojďme na pole, na němž tě čtenáři Fantasye znají nejlépe.
Jak ses dostal k fantastice jako literárnímu žánru? Měla některá kniha
či autor na tebe speciální vliv?
K fantastice jsem se dostal stejně jako k fotbalu přes otce, který byl
vášnivý čtenář prakticky čehokoli, co v té době u nás vycházelo,
tedy i sci-fi. (To jsem podědil po něm, proto teď docela hořekuju nad tím,
že mi na jakýkoli jiný žánr kromě fantastiky už moc času nezbývá a
ztrácím přehled.)
A myslím, že vzhledem k tehdejší omezené nabídce se můj výběr
„favoritů“ nebude nikterak lišit od většiny čtenářů mé generace.
Kdybych měl ale být konkrétní a trochu to zúžit, nejraději jsem měl
vždycky asi Den trifidů od Johna Wyndhama, Dveře do
léta od Roberta A. Heinleina a v závěsu za nimi Strážce
času Poula Andersona.
Po Listopadu pochopitelně v českém překladu přibyla spousta dalších
titulů, které mě nadchly a považuju je v rámci fantastiky za výjimečné,
za všechny bych určitě jmenoval Simmonsův Kantos Hyperionu,
Kingovo To nebo Holdstockův Les mytág. Ale to už se
dostáváme na tenký led, protože oblíbených knih a autorů mám po těch
letech v žánru desítky, a takhle z hlavy jsem stoprocentně na něco
mimořádného zapomněl.
Aby člověk mohl psát rubriky Perly z moře fantastiky či
Hluboký vesmír, musí mít hodně načteno. Pravidelně si tvé recenze
čtenáři mohou přečíst v Pevnosti, vedle toho děláš korektury knih a
zřejmě stíháš řadu dalších aktivit. Ty toho za měsíc asi přečteš
hodně, co? Jak to vše zvládáš? Můžeš nastínit svůj běžný pracovní
den?
Nějaký pevný režim nemám, ostatně jeden z hlavních důvodů, proč jsem
se na tuhle práci dal, byl můj vrozený odpor k tomu chodit na určitou
hodinu do práce a určitý počet hodin tam i sedět (to jsem ale netušil,
že svobodné povolání je svým způsobem cesta do pekel, protože s nepevnou
pracovní dobou člověk ztrácí i volný čas a dělá neustále, a i když
je večer nebo víkend, pořád se mi honí v hlavě, že bych měl jít,
zapnout počítač a korigovat). Ale obecně vzato a zprůměrováno se snažím
budit na sedmou, nejusilovněji pracuju tak do dvou, do tří, s tím, že na
sobě pozoruju, jak zhruba od dvanácti mi to jde hůř a hůř, no a pak, když
je potřeba a termíny hoří, dělám zase večer, jakmile se setmí. Vždycky
jsem byl spíš „sova“, a tak klidně vydržím dlouho, i do tří ráno.
A skoro bych řekl, že večer se mi kupodivu pracuje pořád nejlíp.
A k těm přečteným knížkám. Záleží pochopitelně na tom, jak jsou
dlouhé nebo jak kvalitní je překlad, některé čtu dvakrát i vícekrát,
pro některá nakladatelství načítám jenom jednou, ale opět, když to
zprůměruju, tak to vychází, že za měsíc načtu plus minus sedm knih,
zedituju Pevnost a přečtu si tak dalších pět titulů na recenze nebo –
abych z toho úplně nezblbnul – jenom tak pro radost.
Vím, že se občas ke knihám vracíš a čteš je znovu. Mění se
po čase, jak máš čím dál víc načteno a zažito, nějak tvůj náhled na
knihu? Kdybys třeba psal recenzi na tutéž knihu po pěti, či deseti letech,
změnilo by se hodně tvé hodnocení?
V posledních letech už myslím ani ne. Je ale jasné, že třeba takové
verneovky, které jsem jako dítě zbožňoval, už bych dnes viděl trochu
jinak. Jenže v těchhle případech stejně pracuje nostalgie, takže náhled
se možná mění, ale hodnocení určitě ne. Marně teď přemýšlím
o nějaké knize, z níž jsem byl kdysi nadšený a kterou jsem si po letech
přečetl znovu a byl vysloveně zklamaný. Jasně, k drobným korekcím
dochází – třeba právě kvůli tomu, že mám v tom konkrétním
subžánru daleko víc načteno, ale k nějakým výrazným změnám určitě
ne. Zajímavější je spíš to, jak člověk s postupujícím věkem vnímá
knihu úplně jinak, jak se mění sympatie k jednotlivým postavám,
pochopení toho, proč a jak jednají, proč a jak spisovatel napsal zrovna
tuhle konkrétní scénu a tak, ale to se týká spíš věcí mimo
fantastiku.
Máš vůbec čas a chuť přečíst si knihu jen tak, aniž bys na
ni psal recenzi? Jaké čteš knihy mimo fantastiku?
Kdyby záleželo jenom na chuti, tak v poslední době čtu především knihy,
které nemusím korigovat nebo na ně psát recenzi. Proto jsem se domluvil
s Tomášem Němcem, šéfredaktorem Pevnosti, a čtvrt roku jsem nic
nerecenzoval – výjimkou byly jenom dvě recenze tady pro Fantasyu.
S časem je to pochopitelně horší, a přiznám se, že jsem se začal
s těžkým srdcem vyhýbat delším nebo i třeba těžkým titulům,
protože je mi jasné, že by mi jejich dočtení trvalo déle, než je zdrávo.
Proto se moje výlety mimo fantastiku omezují hlavně na detektivky (teď
právě čtu Michaela Korytu), a když se zadaří, tak nějakého
současného spisovatele, jako jsou třeba z českých Balabán nebo
Rudiš, ze zahraničních kupříkladu Chabon nebo
Zafón (ale ti už jsou oba na pomezí fantastiky), ať úplně
neztratím kontakt.
A pokud se ptáš na nejoblíbenější autory a knížky, tak z českých
jsou to Škvorecký a Karel Čapek, ze zahraničních
Dickens, Bulgakov, Chandler nebo John
Irving, a z knih, které nenapsali výše jmenovaní, pak kupříkladu
Myrerův Poslední kabriolet, Márquezových Sto roků samoty,
Exupéryho Malý princ nebo Durrellův Alexandrijský
kvartet.
V poslední době čtu především knihy, které nemusím korigovat nebo na ně psát recenzi
Fantom Print přinesl na český trh řadu zahraničních sérií
žánru urban fantasy a další ještě chystá. Jako fanoušek tohoto
subžánru jsem z toho nadšená, ale co tomu jako spíše scifista říkáš
ty? Máš k některé té sérii ryze kladný vztah a těšíš se, až se ti
další pokračování dostane pod ruku, nebo je to jen práce?
Baví mě to. Ne samozřejmě všechno, kupříkladu s tvou oblíbenou
Laurell K. Hamilton jsem společnou řeč nikdy nenašel, ale většina
určitě. A upřímně, bez přehánění říkám, že jsem dospěl do stadia,
kdy si raději přečtu Patricii Briggs než cokoli třeba z edice New
Weird (bez urážky).
A kdybych měl říct, na co z těch sérií se vysloveně těším, tak na
Mercedes Thompsonovou od už zmiňované Patricie Briggs a v poslední době
jsem vysloveně nadšený z Kate Danielsové od manželů Gordonových, čili
Ilony Andrews.
Nadšení pro Kate Danielsovou sdílím. Kdy a jak ses dostal
k jazykovým korekturám, začalo to ve Fantom Printu? Byla to klasická
nabídka/poptávka práce nebo tě prostě naštvala některá kniha se spoustou
chyb (jako třeba mě)?
Co se týče korektur, tam jsou na vině otec a syn Pilchové. A zase je to
jenom důkaz, jak je všechno propojené a jak je svět malý. Robert byl
zakládajícím členem Tajfunu, protože je Ostravák a chodil taky na
Matiční gymnázium. No a jelikož jsme měli jednoho velkého společného
koníčka – knížky – brzy mě dotáhl ke svému otci Jiřímu do krámu.
Jeho táta totiž vlastnil ostravskou speciálku Geralt. Já už jsem to psal
několikrát, ale musím to zopakovat. Robertův otec byl báječný člověk,
který podle mého názoru přivedl ke čtení fantastiky neskutečně hodně
lidí jak v Ostravě, tak v jejím širokém okolí. Původně měl ten krám
na dnešní proslulé (a tehdy velice poklidné) Stodolní ulici a byl tak
malý, že se tam víc než dva tři lidi nevešli. Takže se kecat chodilo
dozadu do skladu – a mně bylo vždycky jasné, že mě čeká příjemný
zážitek na celé odpoledne. Pak vznikla nakladatelství
Leonardo a Brokilon, která Pilchové
vlastnili, slovo dalo slovo – a začal jsem většinu jejich knih
načítat.
No a druhý klíčový okamžik pro to, že se dneska živím čtením knih, byl
vznik Fantom Printu a moje seznámení s Liborem Marchlíkem, které se
mimochodem uskutečnilo taky v Geraltovi na Stodolní a zprostředkoval ho
Jirka Pilch. A to, že jsem se nakonec rozhodl opustit relativně bezpečný
„státní sektor“ a jít na volnou nohu, je zase hlavně zásluha Liborova
obchodnického talentu a profesionality. Kdybych měl pocit, že jeho firma
není zdravá a on není férový, nikdy bych do podobného rizika nešel.
Psaní recenzí je služba veřejnosti, ne sebepropagace jejich autora
Na Fantasyi jsi vedl Školu recenzentů. V čem vidíš největší
a nejčastější chyby začátečníků a co bys nám poradil?
Každý to má individuální, ale pokud pomineme skutečnost, že někteří
nemají ani základní stylistické dovednosti, nejčastěji se opakují podle
mě tři chyby. První (a tím nemyslím ani nejčastější, ani
nejfatálnější) je, že recenzent by ve chvíli, kdy sděluje své
hodnocení, měl mít ponětí o subžánru, do kterého kniha
patří, a taky by měl mít aspoň nějaké informace o dalších
autorových titulech. Pokud není schopen danou knihu zařadit do kontextu,
recenze hned ztrácí na vypovídací hodnotě. Druhá chyba je
nebezpečnější a postihuje často i „renomované“ recenzenty napříč
žánry, kteří chtějí ukázat, jací nejsou intelektuálové, ale ve
výsledku udělají vola jenom sami ze sebe. U každé recenzované knihy by
mělo být jedním ze zásadních kritérií hodnocení vědomí toho,
oč autorovi šlo a nakolik se mu tento „autorský záměr“ podařilo
naplnit. Pokud začne recenzent v knize hledat něco, co tam ani nemá
být, jeho text i hodnocení je nesmyslné. A třetí chyba se týká samotné
osoby recenzenta. Psaní recenzí je služba veřejnosti, ne sebepropagace
jejich autora. Jinak řečeno – ano, recenze je vždycky
subjektivní, ale její autor musí zcela vědomě na nejvyšší míru upozadit
svou osobu, své ego, aniž by přitom utrpěla jeho schopnost
zřetelně a srozumitelně sdělit, jak se kniha povedla. Recenze samotná je
totiž o knize, ne o recenzentovi.
A k tomu ještě jedna poznámka pod čarou. Velice nesnáším jakoukoli
formu arogance, ze které čiší recenzentovo přesvědčení, jak je on sám
ze všech nejchytřejší a všichni okolo jsou neschopní. Když se s někým
takovým potkám (ať už na internetových diskusích, kde jsou podobní exoti
už legendární, nebo i přímo v životě), vždycky mám obrovský problém
s tím ovládnout se a nezačít jim to vracet. Jenže ono je to zbytečné,
protože výsledkem je pouze to, že člověk zbytečně ztratí čas, energii a
nervy – a stejně nedosáhne ničeho. Proto jsem se z internetových
diskusí až na pracovní výjimky zcela stáhl. V životě je to horší, tam
na tyhle lidi člověk naráží dnes a denně. Ale s trochou cviku
v asertivitě se dá zvládnout i to.
Zdá se mi, že z internetových diskuzí se poslední dobou stáhlo
dost lidí, komentářů k článkům je nejen tady čím dál méně.
Myslíš, že podobně jako ty jsou čtenáři už unavení z nesmyslného
dohadování, nebo jen líní svůj názor napsat, či vůbec nemají potřebu
se k čemukoli vyjadřovat?
Přiznám se, že o tomhle jsem ještě nepřemýšlel, ale ono to bude zase
individuální. Konkrétně u mnoha lidí z branže stoprocentně platí to,
co jsem psal, a hlavní důvod je podobný jako u mě. Proč ztrácet čas
diskusemi, které nikam nevedou, s lidmi, kteří sice nemají ani potuchy,
o čem diskutují, ale zato nejlépe vědí, jak by to mělo být správně,
když člověk v té době může dělat něco daleko užitečnějšího.
A tím užitečnějším mám na mysli nejen pracovat, ale třeba i relaxovat
při sekání trávy nebo si zajít na pivo.
A u ostatních – třeba nediskutují, protože podnětů na internetu je
tolik a čím dál různorodějších, že na nějaké pravidelné reakce už
nezbývá čas. Situace před několika lety a dnes je podle mě výrazně
jiná, masověji se rozšířily třeba sociální sítě… Ale tady vařím
z vody a fakt nevím, jak je to doopravdy.
Když jsi před 5 lety stál u zrodu webu Fantasya, zřejmě jsi do
toho šel s určitými ideály, kam bys chtěl web dovést či co z něj
vytvořit. Nakolik se ti podařilo ty cíle splnit? Jak web vidíš dnes, když
ho před pár měsíci začala vést Bětka Lexová?
Ideály byly, ale postupně jsem z nich slevoval podle toho, jak jsem narážel
na realitu a hranice vlastních schopností a možností. Správa publicistické
části takového webu (zvlášť když tě živí něco jiného) v sobě
zahrnuje spoustu drobné a otravné práce, která člověka postupně zahltí
tak, že už ho přestane bavit cokoli vymýšlet, jakkoli ho rozvíjet. Proto
se Bětce snažím, jak jen to jde, ulehčit právě v takových těch nudných
rutinních záležitostech, aby měla čas na tvůrčí práci. Nechci, aby
dopadla jako já – když už jsem ke konci byl jen otrávený z toho
stereotypu.
Díky tomu jsem se současnou podobou webu hodně spokojený, ne že by nebylo
co vylepšovat, ale ono to přijde. Všechno je navíc podpořeno tím, že
s Bětkou máme na spoustu věcí – a vlastně na všechny podstatné –
dosti podobný názor, takže nehrozí nějaký „ideový“ rozkol ve vedení
a vysilující půtky o hlouposti.
Takže mě práce na Fantasyi zase baví, protože vidím, že má smysl – a
navíc se to velice blíží tomu, kam bych web vedl já, kdybych měl ještě
tolik energie a chuti, jako má Bětka.