Ocelová rukavice, Starfist 3, David Sherman, Dan Cragg
 |
„Mariňáci nemají být někde jen tak zalezlí. Máme bojovat.“
Planeta Diamunde doslova přetéká nerostnými surovinami. Poté, co ji ovládnou ozbrojené síly průmyslníka Marstona St. Cyra, čeká Konfederační námořní pěchotu zoufalý boj s mechanizovanými jednotkami nelítostného uzurpátora. Přestože by podle vojenských velitelů mělo jít o snadné vítězství, budou si mariňáci muset projít peklem a k boji používat zastaralé zbraně vyřazené z arzenálu před třemi sty lety.
Úkolem týmů rychlého nasazení námořní pěchoty je zajistit oblast před útoky špičkově vyzbrojené přesily St. Cyrových obrněnců, aby se mohla vylodit invazní armáda Konfederace. 34. tým rychlého nasazení musí společně s ostatními mariňáky dokázat téměř nemožné – jinak je čeká jistá smrt…
PROLOG
„Povězte mi, rotmistře Bongu, je pravda, co se říká o mariňácích?“
„A co se říká, paní prokonzulko?“
„Říkejte mi !Tang’h, rotmistře. Tak co, je to pravda?“
„Madam?“
„Že prý jsou jako jejich meče…?“ Svůdně se usmála, načež vrhla krátký pohled na obřadní meč upevněný bezpečnostní smyčkou k opasku.
„Dobrý mariňák je vždy připraven do akce, madam.“
„Rotmistře, myslím, že tohle byste měl vidět,“ ozval se v jeho pravém uchu tichý hlas.
„Teď ne, Winterthure,“ zašeptal do mikrofonu ukrytého ve vysokém límečku své šarlatové uniformy.
„Rotmistře, je to vážně důležité.“
„Omluvte mě na okamžik,“ pronesl rotmistr Bong rezignovaně. Ctihodná paní !Tang’h vypadá ještě neodolatelněji než obvykle, pomyslel si Bong, když se odvracel od druhé pomocné prokonzulky z planety Kalari’h. Flirtovala s ním už několik měsíců a jemu se konečně podařilo přesvědčit sebe sama, že milostná aférka na oficiální diplomatické misi by mu mohla dopomoci k jejímu úspěšnému splnění. Odpoutal se od hluku i dění na diplomatickém banketu, který byl právě v plném proudu.
„Co bych měl vidět? Mělo by to stát za to!“ řekl.
„Ehm, ano, rotmistře.“ Hlas svobodníka Winterthura zněl i přes šum přijímače v Bongově uchu poněkud zmateně. „Právě se objevila skupina tanků.“
„Jakých tanků?“ chtěl vědět Bong. „Chemických? Nákladních? Hydroponických?“
„Neznáme přesný model, rotmistře, ale jsou vybaveny věžemi, na kterých mají pravděpodobně projektilová a plazmová děla. Je jich kolem šedesáti.“
Bong zamrkal. „Obrněná vozidla?“
„Potvrzuji, rotmistře.“
„Jste si jistý, že nejde o obrněné transportéry?“ Bong již rázně kráčel ven ze sálu a veškeré myšlenky na ctihodnou paní !Tang’h byly zapomenuty. Major Katopscu, styčná osoba konfederační armády, jeho odchod pečlivě sledoval.
„Nejsou to transportéry. Vypadají spíš, jako by se sem propadly z nějakého historického filmu,“ odpověděl Winterthur přes vysílačku.
„Jsem na cestě.“ Jakmile se Bong dostal na chodbu, rozběhl se k hlavní bráně vzdálené asi dvě stě metrů. Levou rukou sklouzl k pasu a uvolnil mírovou smyčku na svém obřadním poddůstojnickém meči, která mu bránila ve vytažení zbraně. Smyčku poté rychle zastrčil do kapsy kalhot.
Tanky? Kde by tu někdo vzal šedesát tanků? Kde by je asi tak mohli vyrábět? U brány si potom Bong v souvislosti s tanky přestal pokládat otázku kde, ale zaměřil se spíše na otázku proč.
V dějinách bylo dost důkazů o tom, že když někdo vyrukoval s obrněnci, přitáhl s tanky nebo obklíčil ambasádu pěchotou či dělostřelectvem, znamenalo to většinou válku. Na Diamunde už proběhly tři celoplanetární války o její bohatství – války tak velké, že na zvládnutí situace nestačili jen původně nasazení příslušníci námořní pěchoty, ale do boje musela být povolána i konfederační armáda. Rotmistr sám se žádné z nich nezúčastnil, ale sloužil se spoustou mariňáků, kteří ano. Války na Diamunde byly drsné a právě teď se zdálo, že mezi Konfederací planet a další válkou stojí jen on a jeho deset vojáků námořní pěchoty. V duchu se modlil k devíti Budhům míru, aby se Winterthur mýlil.
„U Alláha,“ zašeptal, když odbočil za poslední roh. V tu chvíli byli míroví Budhové rázem pryč a místo nich se odvolával k bohu všech válečníků. Pod světly za hranicí pozemku se seřadil tucet obrněných kolosů, proti nimž stál za zavřenou bránou osamělý mariňák s blasterem v rukou. Jeden z tanků, pravděpodobně velitele praporu, stál pět metrů před vojínem Kraitem. Ústí jeho hlavního kanónu mu mířilo přímo nad hlavu. V průlezu do tanku bezstarostně postával velitel tanku a shlížel dolů na mariňáka.
Podle Bonga bylo velmi nepravděpodobné, že by žádná z posádek tanků nepoužívala vybavení pro noční vidění, ale přesto to zkusil a posledních třicet metrů ke strážnímu domku se držel v co nejtmavších stínech. „Winterthure, už jsem na dohled,“ zašeptal. „Budu u vás do deseti sekund.“
„Je fajn vás tu mít, rotmistře.“
„Co říkali?“ zeptal se Bong, když vstoupil zadním vchodem do strážního domku ze škvárobetonových tvárnic a připojil se ke svobodníkovi. Škvárobetonové tvárnice. Oblíbený levný stavební materiál. Jsou z něj postaveny i vnější zdi obklopující pozemek, což znamená, že pokud by se velitel tanků rozhodl projet dovnitř, tak mu v tom zdi ani strážní domek nezabrání. Neměly by šanci odolat jejich náporu, možná by je nanejvýš trochu zpomalily. Když zastupitelství stavěli, nikoho ani nenapadlo, že by mohlo dojít k útoku obrněných vozidel přímo na areál ambasády.
Winterthur zavrtěl hlavou. „Vůbec nic, rotmistře. Jen zdvořile požádali, abychom jim otevřeli bránu.“ Ústa se mu zkřivila do sarkastického úsměvu. „Říkal,“ pokynul hlavou k veliteli tanku tyčícího se nad Kraitem, „že si prý pozvánku zapomněl v jiném saku.“
„Jasně.“ Bong ani na okamžik nespouštěl oči z velitele tanku, ale mezitím se přehraboval v malém skladu strážního domku. „Kde to je?“ zeptal se. Winterthur ukázal na zásuvku. Bong ji otevřel, vytáhl z ní pouzdro s příručním blasterem a spěšně si ho připnul. Sice by taková zbraň byla proti tanku úplně k ničemu, ale určitě s ní bude vypadat mnohem důstojněji než se směšným obřadním mečem.
„Co ten tam dělá?“ zeptal se Bong a kývl hlavou ke Kraitovi. Pokud by se měl tankům postavit tváří v tvář jeden z mariňáků u brány, pomyslel si, tak by to měl být ten s vyšší hodností, tedy Winterthur.
Winterthur zavrtěl hlavou. „Jakmile se objevily, Krait prohlásil: ‚Vždycky jsem chtěl být Horáciem na mostě,‘ a než jsem ho stihl zastavit, byl venku.“
Bong jen zavrtěl hlavou. Stejně jako hromady jiných mladých mariňáků, i Krait má víc kuráže než zdravého rozumu. A v porovnání s těmi tanky není o moc lépe vyzbrojený, než byl Horácio v oné slavné legendě. Zaplašil chmurné myšlenky. „Informovali jste ostrahu?“ chtěl ještě vědět, když si naposledy upravoval uniformu a výstroj.
„Volal jsem desátníku Kovaksovi hned po vás,“ oznámil Winterthur. Zadíval se do uličky hlouběji na pozemku ambasády. „Už je slyším přicházet.“
Bong dotykem mikrofonu na krku změnil vysílací frekvenci. „Kovaksi, tady Bong. Stáhněte se. Nikdo se tu neukazujte.“ Zbytek jednotky byl sice nejspíš v chameleonech, tudíž pro lidské oko prakticky neviditelný, jenže tanky mohly být vybaveny infraoptikou, takže by zachytily tepelné stopy mariňáků. Prudce zavrtěl hlavou a napadlo ho, jestli je vůbec nějaký důvod, aby se drželi zpátky. Členové námořní pěchoty na ambasádě by si bez potíží poradili s praporem pěšáků, možná i s praporem lehkým obrněnců, ale neměli k dispozici žádné zbraně, jež by dokázaly proniknout těžkým pancířem.
Když usoudil, že připravenější už být nemůže, postavil se do pozoru čelem ke vstupním dveřím do strážního domku. „Držte mi palce,“ řekl tiše.
„Hodně štěstí, rotmistře,“ popřál mu Winterthur, když otevíral dveře.
Bong vykráčel ven, zastavil se před vojínem Kraitem a otočil se čelem k němu.
Krait ostře strhl svůj blaster do svislé polohy a zasalutoval. „Rotmistře, Stanoviště jedna hlásí vše zajištěno,“ řekl pevně a hlasitě.
Bong musel uznat, že má Krait jeho obdiv. Nebyl si jistý, zda by byl tak klidný, kdyby si prohodili role. „Potvrzuji, Stanoviště jedna,“ odpověděl Bong a zasalutoval nazpět. Krait vrátil zbraň do pohotovostní polohy stejně prudkým pohybem jako předtím. „Kdo jsou ti lidé za mnou a proč nebyli rozehnáni?“
„Rotmistře, tvrdí, že jsou pozvanými hosty, kteří zapomněli pozvánky.“ Na Kraitově tváři se mihl lehký úsměv. „Jejich jména jsem však na seznamu hostů nenašel.“
„Máte odjištěnou zbraň?“ zeptal se Bong tiše.
„Víte dobře, že ano,“ odpověděl Krait stejně tiše.
Bong přikývl. „Vyřídím to,“ pronesl dostatečně nahlas, aby ho slyšel i velitel tanku, a potom hlas opět ztišil. „Kdyby něco, tak sejměte nejdřív toho chlapa ve věži. Jasné?“
Vojín Krait se zazubil. „Rozumím, rotmistře. Je můj.“
Bong se otočil, spojil ruce za zády a neformálně se zadíval na velitele hlavního tanku.
„Jsem rotmistr Bong, velitel bezpečnostní jednotky námořní pěchoty. Mohu vám nějak pomoci, pane?“
Velitel tanku se přes ruce zkřížené na prsou naklonil trochu víc dopředu, aby mohl pohlédnout přímo na Bonga, a ve tváři se mu rozhostil krutý úsměv. „Chceme si užít večírek,“ oznámil a z hlasu bylo slyšet, že jen stěží potlačuje smích.
„Zajisté, pane. Bude mi ctí vás vpustit na banket. Mohu vidět vaši povánku, prosím?“
Velitel tanku se rozesmál. „Žádnou pozvánku nemám,“ prohlásil a široký úsměv mu z tváře stále nemizel. „Chci se zúčastnit coby nezvaný host.“
„Je mi líto, pane, ale banket je pouze pro zvané.“
„Jsem si jistý, že má absence na seznamu hostů je jen pouhým nedopatřením,“ řekl velitel tanku. Teď už se neusmíval. „Víte, kdo já jsem, rotmistře?“
„Ne pane, ještě jsem neměl tu čest.“
„Jsem generálmajor Marston St. Cyr, velitel diamundských ozbrojených sil.“
„Pane…“ zvedl Bong pravou ruku a vzorně zasalutoval. Na stejnou odezvu od St. Cyra však čekal marně – velmi zdvořilá urážka. „To jméno je mi velmi dobře známo.“ St. Cyrovo jméno se v hlášeních o zhoršující se situaci na Diamunde vždy vyskytovalo velmi často, ale Bong nikdy neviděl, jak vypadá. Byl šéfem sekce marketingu, sekce výzkumu a vývoje, i členem správní rady společnosti Tubalcain Enterprises, největší korporace na Diamunde. „Pane, pokud coby proslulá hlava oddělení výzkumu a vývoje chvilku počkáte, pokusím se zavolat a vyjednat pro vás povolení ke vstupu.“
St. Cyr Bongovi věnoval jízlivý úsměv a přikývl. „Zajisté, rotmistře.“
Bong se napřímil do pozoru, znovu zasalutoval a provedl obrat čelem vzad. „Pokud něco zkusí, křikněte,“ zašeptal ke Kraitovi.
„Rozkaz, rotmistře.“ Krait setrvával v pozoru se zbraní na prsou, ale v koutcích úst mu drobně zacukalo v náznaku úsměvu.
Bong potlačil nutkání zavrtět hlavou. On si to užívá, pomyslel si. Krait očividně vůbec nechápal, kam až by tohle všechno mohlo zajít.
Velitel bezpečnostní jednotky námořní pěchoty se předpisovou chůzí vrátil zpět do strážního domku. Úlevně si oddechl. Prozatím to šlo dobře. Znovu se dotkl mikrofonu u krku, aby změnil frekvenci, a pak řekl: „Šéfe, tady je Bong. Máme tu problém u hlavní brány.“
„O co jde?“ ozval se hned major Katopscu. Armádní styčný důstojník nebyl Bongovým přímým velitelem – velitel námořní pěchoty se zodpovídal přímo ministru Whithillovi, velvyslancovu náčelníkovi štábu – ale nastalý „problém“ se částečně týkal i armády a Bong věděl, že Katopscu zachytil už původní vysílání mezi ním a Winterthurem. Navíc, Katopscu u sebe měl vysílačku, zatímco Whithill coby civilista nejspíš ne.
„Je tu Marston St. Cyr a dožaduje se vstupu, pane. Na podporu svého požadavku si přivezl bitevní tanky.“
„S ministrem Whithillem už jsme na cestě, jsme u vás do dvou minut.“
Bong odolával nutkání se během čekání nervózně ošívat, protože by ho St. Cyr mohl okny strážního domku zahlédnout.
Major Katopscu se ozval znovu téměř okamžitě. „Whithill vzkazuje, abyste mu řekl, že může vstoupit. Neozbrojen. Předpokládám, že asi není ve společenském, že?“
„Ne, pane. Má na sobě kombinézu. Co když nebude chtít vejít sám?“
„Pak mu dovolte vzít s sebou vyšší štábní důstojníky. Tou dobou už dorazíme my.“
„Rozkaz, pane.“ Bong se postavil do pozoru a opět vyšel ven před St. Cyra a jeho tanky.
„Pane,“ zasalutoval znovu a stejně jako předtím se mu ani teď nedostalo žádné odpovědi. „Velvyslance ono opomenutí velmi mrzí. Jste na banketu vřele vítán.“ Jeho hlas neprozradil ani náznak nervozity, kterou cítil uvnitř. Ve chvíli, kdy hrozilo bezprostřední nebezpečí, že by mohlo propuknout násilí, předčil každý správný poddůstojník námořní pěchoty jakéhokoliv diplomata.
St. Cyr se po těch slovech napřímil, rozpletl paže, které měl až dosud sepnuté na prsou, a jednou rukou dal signál svému tanku, který se okamžitě probral k životu.
„Pane,“ Bong musel křičet, aby byl jeho hlas přes zvuk motorů slyšet, „pro vaše vozidlo uvnitř není dost místa. Pokud byste byl tak laskav a vystoupil… Náčelník štábu Whithill je již na cestě, aby vás doprovodil.“
St. Cyr vrhl na Bonga překvapený pohled a řekl: „Ale víte přece, jak to v poslední době v New Kimberly chodí. Pokud necháme vozy stát tady venku, určitě se najde někdo, kdo nám je poničí.“
Bong se rozhlédl napravo i nalevo, přičemž pohledem přejížděl po obrněncích před sebou. „Pane, pozvání se vztahuje na vás a vaše vyšší štábní důstojníky. Jsem si jistý, že tak zbude dostatek mužů, kteří vozidla před vandaly ochrání. A pokud přesto budete mít nedostatek mužů, moji dva mariňáci tady u brány rádi pomohou.“ Na okamžik ztichl, aby St. Cyra počastoval pohledem, který říkal, že má dobře poslouchat. „Když je tu námořní pěchota, nikdo v New Kimberly není tak hloupý, aby se pokoušel páchat škody na životech či majetku, které jsou jakkoliv spjaté s konfederačním velvyslanectvím.“ St. Cyr by poslední větu sice mohl brát jako výzvu, ale zároveň to bylo upozornění, že si zahrává s jednotkami, které byly mnohem silnější a rozhodně tvrdší než on.
St. Cyr po mariňákovi střelil rychlým pohledem, načež zaklonil hlavu a hlasitě se rozchechtal. „Rotmistře,“ řekl, když se trochu uklidnil, „zdá se, že členové Konfederační námořní pěchoty jsou opravdu tak nebojácní, jak jsem slyšel. Možná dokonce ještě víc.“ Rozhlédl se kolem, jako by chtěl poukázat na velikost a sílu svého tankového praporu, a pak se zadíval zpátky na Bonga a osamělého vojína stojícího za ním. Zvedl sluchátko, zamumlal něco do mikrofonu a zase ho položil. Vysoukal se z otočné věže tanku, seskočil na bok obrněnce a potom na zem. Bleskově ho následovala čtveřice mužů v kombinézách. Celá pětice byla ozbrojená.
„Pane, pokud dovolíte…“ Bong rukou ukázal na jejich pistole u pasu.
„Ale vy zbraň máte,“ řekl St. Cyr pobaveně.
„Já svoji zbraň nechám ve strážním domku, pane.“
St. Cyr přikývl. „To možná ano, ale uvnitř jste stejně měl svůj meč.“
„Ano pane, zajištěný tímhle.“ Vytáhl z kapsy mírovou smyčku a zvedl ji do vzduchu. „Než se vrátím na banket, opět meč zabezpečím.“
„V tom případě si můžeme zabezpečit naše zbraně i my.“
„Ale, ale, St. Cyre,“ ozval se nový hlas. Náčelník štábu Whithill prošel bránou, těsně následovaný majorem Katopscuem. „Vidím, že děláte jako vždy všechno pro to, abyste byl osinou v zadku civilizované společnosti.“ Coby náčelník štábu věděl, že na rozdíl od ostatních členů diplomatické mise nemusí vždy a za všech okolností dodržovat diplomatický protokol. Ani se neobtěžoval podívat na tanky.
„Whithille. Je od vás milé, že jste dorazil.“ V St. Cyrově hlasu nebyl ani náznak humoru či přátelskosti. „Jdeme dovnitř. A potom Konfederace uzná Tubalcain Enterprises za výhradní legitimní autoritu na Diamunde a veškeré zdejší obchody bude dojednávat se mnou.“
„Nic takového neuděláme. Můžete vstoupit, ale nikdo z toho nebude nadšený. Ovšem nějak vás tam přetrpí. Váš dnešní příchod přesvědčí těch pár posledních váhajících o tom, jak obtížné je s vámi o čemkoliv jednat. Odložte zbraně a pojďte za mnou.“ Otočil se na podpatku a zamířil zpět do areálu velvyslanectví.
St. Cyr na Whithilla chvíli beze slova hleděl, potom zvedl ruku a prudce s ní mávl dolů.
Šedesát tanků téměř zároveň vypálilo ze svých hlavních kanónů. Hned potom všechny nastartovaly motory, daly se do pohybu a bez potíží se probouraly škvárobetonovými zdmi před sebou. St. Cyr vyskočil na svůj tank, který se rozjel kupředu, a zmizel v něm ve chvíli, kdy tank prorážel hlavní bránu areálu.
Okamžitě po prvním výstřelu z tanků začal Krait opětovat palbu a podařilo se mu zabít jednoho ze St. Cyrových důstojníků. Vzápětí už ho ale společně s rotmistrem Bongem, majorem Katopscuem a ministrem Whithillem usmažil plazmový výboj z děla velícího tanku. Desátník Winterthur nestihl opustit strážní domek, který jeden z tanků v mžiku srovnal se zemí. O kus dál desátníku Kovaksovi hned došlo, že on a jeho sedm mariňáků nemají proti těžce pancéřovaným obrněncům šanci, takže se rozhodl se svou skupinu vyrazit tryskem do tanečního sálu a pokusit se evakuovat účastníky banketu. Ze sálu a celého objektu však existovalo jen málo únikových cest. Ze čtyř set lidí v budově se před útokem tanků zachránila pouze hrstka. Z námořní pěchoty mezi nimi nebyl nikdo. A nebyla mezi nimi ani okouzlující ctihodná paní !Tang’h.
01.
Marston St. Cyr byl zastáncem přímých metod.
Trpělivě seděl v zasedacím sálu společnosti Tubalcain Enterprises a sledoval, jak jeho kolegové ze správní rady už hodinu probírají jeho nejnovější požadavek na uvolnění dalších finančních prostředků na výzkum a vývoj. Z pozice viceprezidenta pro marketing a výzkum a vývoj držel St. Cyr osud společnosti ve svých rukou. Jako viceprezident pro marketing navázal spolupráci s neuvěřitelným množstvím klientů, s nimiž společnost Tubalcain na desítkách planet obchodovala s drahokamy, rudami a vedlejšími produkty. Navíc se mu úspěšně podařilo provázat velké podíly z ekonomik těchto světů s platební způsobilostí společnosti Tubalcain.
Důležitější však bylo, že coby viceprezident pro výzkum a vývoj byl plně odpovědný za to, že si jejich korporace neustále udržovala technologický náskok před hlavním konkurentem, společností Hefestus Conglomerate: zásoby přírodních drahokamů a cenných rud v kůře planety Diamunde a na jejích měsících budou podle odhadů stačit maximálně na příštích deset let. Špehové, které měla společnost Tubalcain v korporaci Hefestus, však hlásili, že tamější vědci jsou na pokraji průlomového objevu výroby umělých drahokamů a minerálů. V běžném podnikání platilo, že vyčerpání nerostných zásob planety přežije jen firma, které se jako první podaří vyvinout náhražky za její minerální bohatství. Rada nebyla nadšená myšlenkou, že by měla St. Cyrovi poskytnout další peníze na výzkum, který i přes nezpochybnitelné úspěchy v jiných oblastech dosud nepřinesl žádné výsledky. To se však již velmi brzy změní, nepřestával je ujišťovat. Slibované „výsledky“ však nebudou takové, jaké by očekávali, a oni to během krátké doby moc dobře poznají.
Mona Schroderová, výkonná ředitelka společnosti Tubalcain, právě oponovala, že peníze pro St. Cyra by bylo mnohem lepší investovat do diverzifikace zájmů korporace. Pokud by s tím začali hned, dokud ještě disponují obrovskými finančními zásobami a špičkovou úvěrovou spolehlivostí, říkala, a při tom nervózně pokukovala po St. Cyrovi, mohla by být společnost do pěti let nezávislá na nejistém těžebním průmyslu a místo toho vykazovat obstojný zisk z různých jiných aktivit i z nízkorizikových půjček, které poskytuje nejrůznějším subjektům napříč celou Konfederací. Při těch slovech kývla na St. Cyra, což bylo chladné a neochotné uznání jeho marketingové geniality, protože většinu zmíněných půjček uzavřeli jeho zásluhou. Ledově se na ni usmál. Schroderová měla v plánu Tubalcain proměnit z těžařského a průmyslového giganta v meziplanetární bankovní systém a většina členů správní rady ji v tom podporovala. Nesouhlasil s ní jen St. Cyr. Napadlo ji, že se po dlouhé době konečně dostala do pozice, kdy mu bude moci srazit hřebínek a zbavit ho moci. Za pár okamžiků to vyhlásí a jen na to pomyslela, srdce se jí divoce rozbušilo. V nervózním očekávání triumfu jí po levém boku stékala drobná stružka potu.
St. Cyr seděl klidně a sebevědomě. Ve skutečnosti ze svého značného rozpočtu neinvestoval do vývoje syntetických náhražek vůbec nic. Členové správní rady o tom neměli ani tušení. Schroderová St. Cyra podezírala, že peníze nasměroval do vlastních obchodních aktivit, ale neměla pro to jediný důkaz. A za okamžik už to bude stejně jedno, protože St. Cyr bude odvolán z funkce. Věděl, že se to blíží. Ještě chvíli ji nechal žvanit, a potom to přišlo:
„Dámy a pánové,“ pronesl najednou St. Cyr a přerušil tím výkonnou ředitelku uprostřed věty, „už tu sedíte dost dlouho.“ Nakopl wooa krčícího se vedle něj pod stolem. „Kufřík,“ zavrčel tiše a woo poslušně zvedl aktovku, kterou s sebou na podobné porady vždy nosil. St. Cyr kufřík popadl a hodil ho na stůl. Zároveň wooa znovu nakopl, tentokrát silněji, aby mu naznačil, že žádná odměna nepřijde. S křivým úsměvem na tváři vytáhl ze zavazadla zbraň, namířil ji na výkonnou ředitelku a bez zaváhání stiskl spoušť.
Blaster byl nastavený na nízký výkon a výboj Schroderovou nezasáhl přímo do hrudi. Místo toho jí prostě upálil pravé ňadro a rameno. Zaječela a odklopýtala od poradního stolu, zdravou rukou bezradně mávala ve vzduchu o pomoc, ale vyděšení členové rady vyskočili ze sedaček a snažili se od ní dostat co nejdál. Zavrávorala a upadla na velký stůl, na jehož naleštěném povrchu po ní zůstávaly chuchvalce sežehlého masa. Nakonec se svezla na podlahu, kde se bezmocně svíjela. Sál naplnil odporný zápach spáleného masa. Členové rady lapali po dechu, zvraceli nebo křičeli hrůzou, zatímco Marston St. Cyr klidně seděl ve svém pohodlném křesle a ležérně si pohrával s blasterem.
Woo u St. Cyrových nohou se přitiskl ještě více k podlaze a zanaříkal: „Wooooo, wooooo.“ Začal jasně zářit, což u wooů značilo utrpení nebo jinou silnou emoci. „Přestaň!“ St. Cyr wooa nakopl. Záře okamžitě pohasla.
„Ostraha! Ostraha!“ křičel viceprezident společnosti Tubalcain pro lidské zdroje do zápěstní vysílačky. Ten chlap se měl narodit jako woo, říkával často St. Cyr, vždycky se staral o zdraví a blaho zaměstnanců firmy. Důrazně, i když neúspěšně brojil proti St. Cyrovu obrovskému rozpočtu a argumentoval při tom tím, že by se ony peníze daly mnohem lépe utratit za něco, čemu říkal „sociální služby“.
Marston se usmál. „Paule, ostrahu mám teď pod palcem já.“ Stiskl spoušť své zbraně a program sociálních služeb společnosti Tubalcain se vypařil společně s viceprezidentovou hlavou. Jeho tělo zůstalo ještě několik vteřin vzpřímeně stát, načež se skácelo na podlahu vedle výkonné ředitelky. St. Cyr si blaster obdivně prohlížel, jako by si blahopřál k přesnému zásahu. Mezitím mezi členy rady propukl nefalšovaný chaos. „Pánové, nerad bych musel usmažit i vás ostatní,“ překřičel Marston okolní povyk. „Začíná tu být poněkud nedýchatelno.“ Marston si zdvořile odkašlal. Přeživší členové rady se s hrůzou v očích tísnili na opačném konci zasedacího sálu.
Otevřely se dveře a do místnosti vpochodovalo několik mužů v černých uniformách a s blastery v rukou. „Majore Stauffere, odneste to,“ přikázal Marston a ukázal na doutnající mrtvoly.
„Ano, generále,“ odpověděl major Stauffer. Dal znamení dvěma mužům, kteří těla popadli za nohy a odtáhli je ven. „Budete si přát ještě něco, generále?“ zeptal se major, pohledem sklouzl na zbylé členy rady a na rtech se mu začal formovat úsměv.
„Ne, Clousi,“ prohlásil St. Cyr, ale potom dodal: „Ach, ano, přeci jen jedna věc: nechejte údržbu pročistit zdejší zásoby vzduchu, ano?“ Přesunul pozornost k žijícím členům rady. „Sednout!“ rozkázal a oni se pomalu začali trousit zpátky na místa, přičemž nepřestávali znepokojeně sledovat St. Cyrův blaster.
„Pánové,“ začal, „velmi stručně: tuto společnost odteď řídím já. Zlikviduji rovněž vedení společnosti Hefestus a převezmu nad ní kontrolu. Každý, kdo se ke mně chce přidat, je vítán a ať zvedne ruku. Ostatní budou moci bezpečně odejít.“ Na okamžik ztichl. Nikdo neřekl ani slovo, dokonce se nikdo ani nepohnul. „Dobře! Rozhodli jste se tedy kráčet svou cestou. Můžete jít. Major Stauffer na vás čeká venku.“
Nastalo dlouhé ticho, než se první z otřesených členů rady postavil a vypotácel se ze sálu. Potom ho následovali i ostatní – mnohem rychleji, jako by se už nemohli dočkat, až budou pryč. V chodbě na ně čekali členové St. Cyrových bezpečnostních jednotek, kteří je odvedli na kryté parkoviště, kde je všechny hromadně popravili. Těla byla okamžitě spálena. Do domovů postřílených mužů byly vyslány speciální týmy, které vyvraždily i jejich rodiny a veškeré služebnictvo. Týmy postupovaly podle předem vytvořených seznamů, které je zavedly také za přáteli a obchodními partnery zesnulých, a ti byli rovněž společně se svými rodinami a přáteli popraveni. Ještě téhož dne byla celá elita managementu společnosti Tubalcain mrtvá a na onen svět je doprovodilo i velké množství méně důležitých členů vedení firmy. Učenlivý student starověké římské politiky Marston St. Cyr moc dobře věděl, že nemůže nechat naživu nikoho, kdo by mu mohl jakkoliv oponovat.
„Clousi,“ pronesl St. Cyr k majoru Staufferovi poté, co členové rady opustili sál, „musím se teď převléct na banket velvyslanectví.“ Oba se rozesmáli. „Je vše připraveno?“
„Vše je připraveno, generále. Vaši velitelé už čekají.“
St. Cyr zamyšleně plnou silou dupl na wooa, který se mu krčil u nohou a jemuž se na řetízku pohupoval pánův kufřík. Tvor se schoulil do klubíčka a žalostně zaskučel. Stauffer pro St. Cyra pracoval už čtyřicet let a byl připravený vykonat cokoliv, co po něm jeho velitel chtěl, ale způsob, jakým zacházel s wooy, ho přesto nepřestával znepokojovat. Kdysi se Stauffer zotavoval ze zranění, k nimž přišel během nehody v jednom z dolů, a St. Cyr ho navštívil v nemocnici. Bylo to poprvé a naposledy, kdy jeho šéf projevil alespoň náznak lidskosti a Stauffer tím byl naprosto ohromen. Major byl tou dobou ještě lehce omámený utišujícími léky proti bolesti, takže se St. Cyra odvážil zeptat, proč se chová k wooům tak krutě. „Protože, můj milý Clousi,“ odpověděl St. Cyr, „se tak nemohu chovat k lidem. Zatím.“
Teď St. Cyr prohlásil: „Když je tedy vše připraveno, drahý majore, pojďme na to. Ať nám nevystydne předkrm. Ach, a odteď je z vás plukovník Stauffer.“
Marston St. Cyr neinvestoval peníze společnosti Tubalcain do projektů na vývoj umělých drahokamů, ani do výzkumu a vývoje těžařských technologií. Ani si je neulil sám pro sebe. Všechny je utratil za obrněné bojové tanky.
- David Sherman, Dan Cragg: Ocelová rukavice
- Brokilon, prosinec 2013
- překlad: Jakub Skoumal
- obálka: Jean Targete
- 395 stran, 298 Kč
