Co horšího ještě může potkat temného elfa Maluse Temnou čepel, když už byl obelstěn a posednut strašlivým démonem Tz’arkanem a nyní jím je ovládán? Když se však vrátí do Hag Graefu, zjistí ke svému zděšení, že se z něj stal bezdomovec bez jediného měďáku – a z jeho otce je nyní jeho zapřísáhlý nepřítel.
Malus stěží vyvázne životem a nezbude mu než se vydat hledat artefakt, který Tz’arkan požaduje – Kolkuthův idol. Cesta po moři je sama o sobě dost nebezpečná, ale nejhorší z nepřátel, s nimiž se bude muset vypořádat na cestě k čarodějnické věži ukrývající idol, jsou jeho vlastní příbuzní. Bestsellerový autor Black Library Dan Abnett se spojil s vycházející hvězdou Mikem Leem, aby společně sepsali další příběh o krutosti, boji a zradě antihrdiny Maluse Temné čepeli.
Knihu vydá nakladatelství Polaris v květnu.

Nauglir zasyčel jako žhavá ocel kalená v krvi. Svalnaté nohy zuřivě dusaly, jak se mohutný plaz řítil úzkou zatáčkou. Zpod drápů mu odletovaly kusy sněhu a černé škváry. Malus Temná čepel se posunul v sedle, aby se mohl držet pevněji. V chladném vzduchu za Malusem se ozývaly syčivé výkřiky, které přehlušily i dunění kopyt. Šipka mu hvízdla kolem ucha jako vzteklý sršeň. Urozený vycenil zuby a divoce se zašklebil, jak znovu nabral rovnováhu a vrazil ostruhy Vzdorovi do boků. Cesta kopí před ním klesala do Údolí stínu a v dálce uviděl dýkovité věže Hag Graef, jak vystupují z plazivých cárů noční mlhy.
Další šipka hvízdla urozenému kolem obličeje pouhou šířku dlaně daleko. Třetí udeřila Malusovi mezi lopatky. Široká ocelová hlavice šipky z kuše probodla silný plášť z nahrubo sešité kůže bestií, který měl Malus na sobě, a narazila do zádového plátu zbroje. Stříbřitá ocel a silný kožený kheitan pod ní střele odebraly většinu smrtící síly, ale i tak se mu hrot zabodl do zad jako ledový dráp. Urozený zavrčel bolestí a sklonil se co nejníž ke Vzdorovým zdvihajícím se bokům. Tlupa banditů, která se hnala Malusovi v patách, divoce zařvala, jelikož vycítila, že hon je skoro u konce.
Už to byly skoro tři měsíce, co Malus a jeho vazalové vyklouzli z Hag Graef a zamířili na sever. Hledali zdroj prastaré moci skrytý v Pustinách Chaosu. Nebyl to triumfální návrat, o jakém snil před všemi těmi měsíci.
Nesčetné míle sněhu, krve a hladovění zanechaly stopy na jezdci i zvířeti. Šupinatá pancéřovaná kůže nauglira na sobě nesla jizvy po mečích, sekerách a drápech a Malusovo sedlo mu těsně přiléhalo k ostře vystouplým žebrům. Plášť urozeného z hrubé mastné černé kožešiny byl odraný a roztrhaný, stříbřitá ocelová zbroj pod ním bez lesku a zbrázděná záseky z četných bojů. Šaty a kheitan dávno ztuhly starým potem a krví, boty byly samá záplata z hadrů i srnčí kůže. Malus měl zapadlé a horečnaté oči; kruté rysy bledého obličeje teď vystupovaly ještě ostřeji. S propadlými tvářemi a úzkými popraskanými rty vypadal spíš jako duch.
Smrt se mu táhla v patách od té chvíle, kdy se vydal na cestu. Všichni vazalové, kteří vyjeli z Hagu na poskvrněný sever, tu zemřeli; někteří Malusovou vlastní rukou. Přesto se nevrátil z Pustin s prázdnýma rukama – na Vzdorových vyhublých bocích těžce nadskakovaly čtyři velké sedlové vaky, nadité výkupným pro drachaua ve zlatě a diamantech.
A taky se nevracel úplně sám.
Vzdor se hnal z dlouhého příkrého svahu na dno údolí. Zvuky pronásledovatelů na chvíli zůstaly na druhé straně hřebene. Malus sáhl za sebe a z háku na sedle sundal kuši. Cesta zpátky do Hag Graef byla plná nebezpečí – smečky zuřivých bestií, Chaosem poznamenané stvůry a skupinky druchijských zlodějů – ti všichni se pokoušeli prolít jeho krev, protože toužili po jeho mase nebo brašnách s poklady, které měl po boku. Ostří meče urozeného bylo plný zubů a dolíků a šipky už mu skoro došly. „Neurazil jsem celou tu cestu, abych zemřel na dohled od domova,“ zaklel Malus mezi svoláváním všech rouhačských bohů, na které si vzpomněl.
„Tak je zabij,“ poradil mu chladný hlas, který se vzdemul v Malusově hrudi jako krev ze staré rány. „Je jich jen osm, osm maličký druchii. Nechej svého chladného nakrmit se jejich bledým masem.“
Malus zavrčel a odolával pokušení udeřit rukou v železné rukavici do hrudníku. „Troufalá slova od démona, který nezná hlad ani únavu.“
„Máš svou nenávist, Malusi,“ zašeptal démon Tz’arkan. Malusovi to znělo v hlavě jako bzučení much. „S nenávistí dokážeš všechno.“
„Kdyby to bylo možné, už dávno bych se tě zbavil,“ vybuchl urozený a zalomcoval nabíjecí pákou na kuši, aby ji připravil ke střelbě. „Teď zmlkni a nechej mě se soustředit.“
Cítil, jak démonovo vědomí slábne. Kosti mu rozvibroval Tz’arkanův uštěpačný smích. Občas se Malusovi stávala, že se pozdě v noci probudil a cítil, jak se mu démon svíjí v hrudi jako klubko zmijí, které se mu omotává a klouže kolem bijícího srdce.
Zoufalství ho vyhnalo na sever, kde hledal moc, již by využil proti svým nepřátelům. Chtěl zkřížit plány svého otce a jeho dalších potomků, vykoupat se v jejich krvi a zhluboka se napít jejich bolesti. V chrámu daleko na severu našel, co hledal. Stál před velkým krystalem, střeženým silnou ochrannou magií, a hromadami pokladů z tuctu království. Zaslepený touhou po moci a hrabivostí pošetile vlezl do důmyslné pasti, která tu byla nalíčena. Sebral jediný prsten z pokladu – prsten s dokonalým rubínem, oválným jako chvějící se kapka krve – a navlékl si jej na prst. Vtom strašlivý démon ukrytý v rubínu uchvátil Malusovu duši.
Ocelová tětiva zapadla na své místo a jedna z posledních šipek se zasunula do drážky. Vzdor se už skoro dostal k úpatí svahu, když se nahoře na hřebeni vynořil s vlčím zavytím první druchii. Malus se otočil v sedle a vystřelil s lehkostí získanou měsíci praxe. Černě opeřená šipka se zabodla lupiči pod hrudní koš, prorazila mu zrezivělou zbroj a prodrala se vnitřnostmi, než skončila v jeho páteři. Vytí rázem uťal zdušený výkřik a lupič se svalil ze sedla.
Z temné půdy dna údolí vyrůstaly vysoké borovice a jeřáby, větve měly obtížené sněhem. Pod stromy vládlo neustále šero; v úzkém údolí se sluneční světlo do města a jeho nejbližšího okolí až na pár krátkých hodin nedostalo. Cesta kopí se klikatila mezi mlázím, ale Malus pobídl Vzdora přímo kupředu, mimo cestu, do temného lesa.
Jakmile nauglir vběhl do nízkých větví a začal přeskakovat hnijící padlé kmeny, Malus se naklonil nízko nad Vzdorův krk. Rychlost byla nejdůležitější. Lupiči byli trpěliví jako vlci, stopovali ho celé dny a odhadovali jeho sílu. Nyní tušili, že urozený i jeho zvíře jsou téměř na konci sil a také věděli, že do bezpečí městských hradeb jim chybí méně než míle. Pokud ho nedostanou během několika příštích minut, o svou kořist přijdou.
Výkřiky a tlumené bušení kopyt se nepochybně ozývalo za Malusem. Urozený si připravil kuši a otočil se v pase. Jednoruč namířil na temnou postavu probíhající mezi stromy. Instinktivně vystřelil a zasáhl jednoho koně do břicha  – zvířeti podklesly nohy a se strašlivým zaržáním padlo ve spršce hlíny a sněhu k zemi. Jezdce přitom shodilo na padlý strom. Dva lupiči střelbu oplatili. Šipka se odrazila urozenému od levého nárameníku a vykřísla z něj jiskry. Náraz smetl urozeného dopředu – a větev borovice mu vyrazila kuši z ruky.
Borové jehličí šlehlo Maluse po obličeji. Stromy se najednou po obou stranách rozestoupily a Vzdor se brodil závějemi sněhu. Chladný znatelně zpomaloval. Černá stužka Cesty kopí před nimi překřížila úzké sněhové pole. O čtvrt míle dál se proti nebi rýsoval Malusův domov, úžasné Město stínu. „V závodě jsme skoro zvítězili, tvore zemských hlubin,“ zachraptěl Malus na nauglira. „Ještě pár délek a pak uvidíme, jak jsou ti psi stateční.“ Vzdor jako by pochopil Malusova slova a naposled přidal; řítil se k čedičovým hradbám města před sebou.
Malus tasil meč a zvedl jej vysoko s nadějí, že upoutá pozornost mužů na hradbách. Při zadunění kopyt otočil hlavu – pět zbývajících banditů se vynořilo z lesa, šlehalo koně biči a bodalo je ostruhami. Jejich bledé tváře se jasně rýsovaly proti tmavým plášťům s kápí. Upřeně hleděli před sebe a cenili zuby do ledového vichru.
Bandité ho doháněli, ale pomalu, příliš pomalu. Malus už byl na půl cesty ke hradbám a rozeznával vysoké přilbice městských strážných trčící nad zdí s hroty na strážnici. „Otevřete bránu!“ vykřikl ze všech sil. Pokud to strážní slyšeli, nijak nezareagovali.
Vzdor skočil na cestu. Pod tlapami mu zaskřípala udusaná vrstva škváry. Malus zahlédl několik krátkých střel s černým opeřením, jak šikmo trčí ze zmrzlé země – těžké šipky, které na něj městská hlídka vypálila před několika měsíci dosud byly tam, kde dopadly. Možná to bylo varování pro budoucí poutníky. Byl méně než sto kroků od městské brány, ale ta stále zůstávala zavřená.
Malus vychrlil proud kleteb na stráže na hradbách a škubl Vzdorovi otěžemi, aby jej zastavil. Brána se neotevře včas – pokud se otevře vůbec.
Zraněný nauglir se s klopýtnutím zarazil těsně před vysokou branou. Malus zatáhl za otěže a ostře ho otočil, a pak obrněnou nohou kopl do tmavého železa. „Otevřete bránu, vy neurození červi!“ zahřměl.
Najednou byl vzduch kolem něj plný vzteklého bzučení ocelových sršňů. Tři šipky z kuší se roztříštily o železná vrata a další dvě zasáhly Maluse do zad. Jedna mu protrhla těžký plášť a a s drsným zachrastěním jej škrábla po zádovém plátu, zatímco druhá probodla plášť, levý nárameník a část přesahujícího zadního plátu. Malus ucítil, jak jej bodlo v rameni a instinktivně se vrhl k zemi. Ukryl se mezi Vzdorovo tělo a bránu.
Dunění kopyt utichlo. Vzdor otočil hlavu směrem k útočníkům a vyloudil ze sebe slabé zasyčení. Malus riskoval rychlý pohled přes nauglirův zadek. Bandité přijeli na dostřel, zastavili se uprostřed cesty, pozorovali bránu a dohadovali se, jakou mají šanci. Urozený cítil, jak mu do šatů vsakuje krev a stéká dolů po zádech. „Proč neotevřou tu zatracenou bránu,“ přemýšlel vztekle. „Proč na ty skety nestřílejí?“
„Možná vyčkávají na příležitost,“ podotkl mírně pobaveně Tz’arkan. „Bandité tě zabijí, oni zabijí bandity a pak budou mít šest mrtvol k oloupení.“
„Neříkal bych to tak samolibě, démone, být tebou,“ zaskřípal zuby Temná čepel. Zarazil hrot meče do země a sáhl si za rameno, aby si vytáhl ze zad šipky. „Je jich pět a já už mám jen meč a dýku. Pokud mi střelí šipku do oka, jak se dostaneš z toho prokletého chrámu?“
„O mě neměj strach, Temná čepeli,“ zasmál se démon. „Čekal jsem ve vězení tisíce let a pokud to bude nutné, mohu ještě pár tisíc počkat. Být tebou, dělal bych si starosti spíš s tím, že neuspěješ a já ti seberu duši navěky. Ale to se nemusí stát. Ti hlupáci budou jen potravou pro tvůj meč, pokud mi dovolíš, abych ti propůjčil trochu síly.“
Malus zaťal pěsti. Démon ho posedl v chrámu z jediného důvodu – aby jej urozený osvobodil z vězení, v němž byl po milénia spoután. Temná čepel byl jeho prostředníkem ve světě smrtelníků; hledal klíče, které by odemkly ochranná kouzla držící Tz’arkana v jeho drahocenném vězení. A ačkoli mu démon hrozil věčným mučením, byl ochoten urozenému půjčit část své moci, jakmile to vypadalo, že to s ním začíná vypadat špatně.
Na cestě domů byl Malus několikrát nucen přijmout od Tz’arkana dar – scelil mu potrhané svaly i polámané kosti, vyléčil mu horečku a omrzliny, nebo mu v boji přidal nezemskou rychlost a sílu. Pokaždé, když příliv síly ustal, měl pocit, jako by se mu démonova nákaza rozšířila v těle o trošku dál a posílila Tz’arkanovu vládu nad ním.
A přesto, pomyslel si Malus, odvážím se odmítnout?
Najednou se ozvalo zadunění kopyt a Malus zaslechl, jak Vzdor varovně zasyčel. „Tak dobrá,“ prohlásil Malus. „Ještě jednou a naposled mi půjč svou sílu, démone.“
„Naposled,“ ušklíbl se démon. „Samozřejmě.“
Síla ho zasáhla jako záplava temné, ledové vody, hnala se mu tělem jako příval napínající každý sval a šlachu. Malus pohodil hlavou dozadu a v bezeslovném zavrčení otevřel ústa. Cítil, jak se mu žíly v obličeji a na krku svíjejí jako hadi a pulzují nákazou. Když se mu před očima vyjasnilo, jeho smysly se zostřily a svět zpomalil do líného ploužení. Dusání blížících se koní znělo jako pomalé rozvážné dunění chrámového bubnu.
Bandité se hnali k němu. Doufali, že rychle zabijí svou kořist a zmizí dřív, než stráže na hradbách změní názor. Malus zaslechl, jak se dva jezdci vydali napravo ke Vzdorově hlavě, zatímco tři zbývající zeširoka objížděli Vzdorův ocas. Malus vycenil zuby jako vlk a vyrazil ke trojici nalevo.
Urozeného opět udivilo, že běží tak rychle a lehce, jako by se země vůbec nedotýkal. Stál před lupiči dřív, než jim došlo, co se děje, protože se soustředili na Vzdora a jeho smrtící ocas. První kůň Maluse ucítil a vyděšeně zaržál – koulel očima, neboť vnímal démona usazeného v Urozeném. Pohodil hlavou a snažil se couvnout, ale Malus k němu přiskočil a jediným trhnutím zápěstí mu přeřízl otěže. Zvíře se vzepjalo a shodilo jezdce, který padl po zádech na cestu. Než se vzpamatoval, Malus mu zarazil meč do krku, až na zvířený sníh vytryskla jasná krev.
Šipka z kuše se Malusovi líně proplazila kolem hlavy. Malus se otočil právě včas, aby viděl, jak mu druhý bandita vrazil konec prázdné kuše do obličeje. Srazil zbraň stranou a hnal se na lupiče. Vychutnával si počínající zděšení v lupičových očích, jak se druchii snažil tasit meč včas. Malusův meč se zableskl a usekl lupiči nohu nad kolenem. Druchii i kůň zaječeli a bandita padl svému zvířeti pod nohy. Zvíře uteklo, vyděšené Malusovou démonickou podstatou.
Malus zaslechl zaržání jiného koně, a pak uviděl, jak třetí lupič divoce škube otěžemi a pobízí nervózního koně do cvalu po cestě. Zbývající dva lupiči se k němu přidali a zuřivě bičovali koně po bocích.
Byli deset kroků od brány, když se probrali střelci na hradbách. Kovové struny drnkly a zazpívaly. Šipky tři stopy dlouhé proletěly vzduchem a probodly muže i koně. Zatímco se těla hroutila na zasněženou zem, Malus padl na kolena. Jak z něj vyprchávala démonická síla, zvedl se mu žaludek a vyzvracel na škvárovou cestu černou žluč. Pak zaslechl rachocení řetězů, jak městská stráž začala otevírat bránu.
V mozku se mu probrala malá jiskřička něčeho podobného panice. Ovládej se, pomyslel si divoce, jak se snažil překonat žaludeční nevolnost. Zažeň toho démona. Skryj jeho stopy…
V Naggarothu neexistoval žádný hřích kromě slabosti – Čarodějný král žádal věrnost vítězů a otrokářů – cokoli menšího byla kořist. Malus moc dobře věděl, že kdyby jeho lidé zjistili, že jej Tz’arkan ovládá, okamžitě by ho zabili. Nezáleželo na tom, že démonovy dary z něj udělaly druchiiho, který by se vyrovnal desíti jiným – už ten fakt, že dovolil, aby upadl do Tz’arkanovy pasti a stal se démonovým otrokem, by z něj učinil někoho, kdo si nezaslouží žít.
Během dlouhých měsíců v divočině se Malus snažil ovládnout výmluvné známky démonova vlivu, které deformovaly jeho tělo. Obrovským vypětím vůle zpomalil rychle bušící srdce, donutil černé žíly stáhnout se z krku a obličeje. Jeho křídová namodrale bílá pokožka získala jednotný alabastrový odstín. Když první stráže vyběhly na cestu, utřel si Malus zvratky ze rtů a vstal bez nejmenší známky námahy.
Ozbrojené městské stráže vyběhly z brány s dlouhými noži v rukou. Vzdor zvedl hlavu od mršiny jednoho koně a varovně zařval na ty, co ho rušili. Hranatou mordu měl potřísněnou krví a kousky masa. Bojovníci si nevšímali Maluse ani jeho nauglira, prohlédli popořadě všechny lupiče a rychle a odborně jim podřízli hrdla. Pak prohledali těla kvůli cennostem. Urozený zamířil ke Vzdorovi, ale držel se od něj dál, dokud se chladný nenažral koňského masa.
„Dva mrtví a zbytek utekl stejně rychle, jako mi trvalo to vyslovit,“ ozval se hlas ve stínu brány. „Nanejvýš působivá ukázka, obávaný pane. Ten čas v divočině vám prospěl, pokud mohu být tak smělý.“
Malus se otočil za hlasem a sevřel v pěsti jílec meče. Na světlo vystoupil kapitán stráží v pěkné zbroji, s mečem vykládaným stříbrem u boku. Kapitán měl v tmavých očích ironický výraz, který však Maluse nezajímal. Ten muž mu byl povědomý.
„Statečná slova,“ zasyčel Malus, „od zbabělého kapitána, který se skrývá za kamennými hradbami, zatímco já jsem bojoval sám. Až o tom uslyší vaulkhar, tvůj život i životy tvých dětí budou ztraceny.“
Malus očekával, že se kapitán při těch slovech zachvěje, ale ten se místo toho slabě usmál a v očích se mu zablesklo krutým veselím. Urozený potlačil nutkání zabodnout mu nůž do těch výsměšných očí – připomněl si, s kým mluví. Byl to tentýž kapitán, kterého podplatil při svém útěku z města před několika měsíci. V obličeji se mu objevilo pár nových jizev, ale podle nové zbroje se dalo usoudit, že Malusův dar využil pro dobrou věc.
Kapitán vystoupil zpod oblouku brány a popošel k urozenému. „Samozřejmě si můžete stěžovat svému otci vaulkharovi,“ řekl klidně, „ale nemyslím si, že to bude šťastné shledání, obávaný pane. Vlastně bude spíše fatální.“
Malus si prohlížel kapitána přimhouřenýma očima. „Co víš?“
„Městská stráž má platný rozkaz vydaný vaším otcem i samotným drachauem: zatknout Maluse, Lurhanova syna, jakmile se ukáže, a dovést ho do vaulkharovy věže.“ Kapitán se usmál. „Váš otec vždycky zacházel se svými dětmi jako se zločinci, obávaný pane?“
Kapitánova drzost brala dech – ale Malus si uvědomil, že je to pečlivě propočítaný manévr. Ten muž byl nesmírně ctižádostivý.
Malus přistoupil blíž ke kapitánovi. „Takže ty jste tu bránu nechal zavřenou, abys mi prokázal laskavost?“
„Samozřejmě, obávaný pane. Kdybych vyvolal poplach a otevřel bránu, musel by být informován velitel hlídky a ten by trval na vašel zatčení.“ Kapitán se rozhlédl po svých mužích. „Mí muži mají právě teď přestávku, abych si mohl něco vyřídit se svým urozeným známým.“
Malus se neradostně ušklíbl. „Skutečně?“
Kapitán přikývl. „Zajisté. Vím velmi dobře, co váš otec a drachau nabízejí za vaše zatčení. Rád bych věděl, co vy byste byl ochoten nabídnout za to, abyste se tomuto nešťastnému osudu vyhnul.“
Urozený se na kapitána zahleděl a začal se smát. Byl to drsný studený smích, který kapitánovi setřel pobavení z tváře. „Vzpomínám si, že jsem ti slíbil odměnu, až se vrátím do Hag Graef, kapitáne,“ řekl Malus. „Pusť mě do města a já ji zdvojnásobím.“
„Ano?“ Kapitán si Maluse pozorně prohlížel a zvažoval rizika. Malus zahlédl v jeho výrazu chamtivost. „Vezmu si tu odměnu hned, pokud mohu prosit, obávaný pane.“
„Jsi si jistý, že je to moudré, se všemi těmi muži kolem? Budou chtít podíl a kam pak přijdeš?“ Urozený přistoupil o krok blíž a spiklenecky zašeptal: „Znáš dům s masem v Korzárské čtvrti zvaný Dům nestoudnosti?“
„Vím o něm,“ řekl kapitán obezřetně.
„Pak tě požádám o laskavost. Dones vzkaz Silarovi Krvavému trnu – je to jeden z mých vazalů – a řekni mu, aby tam za mnou dnes večer přišel. Najdeš ho v mé věži v Hagu. Večer ho doprovoď a já se postarám, abys byl za své úsilí náležitě odměněn.“
Kapitán podezřívavě naklonil hlavu na stranu. „Můj obávaný pán je krutý a chytrý muž,“ řekl. „Takže pochopíte, že mohu mít důvod se obávt nějakého klamu.“
Malus se široce usmál. Bylo obtížné neobdivovat takovou drzost. „Odvážil bych se tě podvést, kapitáne? Koneckonců, mohl bys mne ohlásit mému otci, a o to já rozhodně nestojím.“
Kapitán to chvíli zvažoval a posuzoval možnosti. „Tak dobře,“ řekl nakonec. „Pak se tedy těším na naši schůzku. Jaký vzkaz mám doručit?“
„Řekni, že se jeho pán vrátil z Pustin,“ řekl Malus. „To je vše, co potřebuje vědět.“

• přeložila: Leona Malčíková

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).