Po uzamčení dveří útočiště jim nezbývalo nic jiného než čekat, a čekání bylo něco, v čem Arcturus příliš nevynikal. Se zkříženýma nohama seděl na rozkládacím lůžku, Dorothy mu opírala hlavu o stehno, cucala si palec a druhou rukou pevně svírala plyšového poníka jménem Pontius.
I po tom všem, co se stalo, upadla do hlubokého spánku a Arcturus se usmíval, když jí prsty čechral černé vlasy.
Ukázalo se, že Achton Feld stále žije, a Arcturova matka dělala, co mohla, aby mu ošetřila Narážečkou poraněné rameno. Protože coby uznávaná matriarcha rodiny Mengsků uvažovala prakticky, zadala každému nějaký úkol. Nechtěla tím dosáhnout ničeho určitého, jen potřebovala zabavit jejich mysli.
Arctura pověřila dohledem nad Julianou a Dorothy, zatímco Ailinu Pasteurovi nařídila hlídat kamery, aby získali lepší představu o tom, co se děje mimo útočiště. Umojanský velvyslanec přikývl a posadil se na židli u stěny z monitorů, které zobrazovaly různé záběry z okolí i interiéru letní vily Mengsků.
Arctura nepřekvapilo, že se velení ujala jeho matka a že se Pasteur tak rychle podvolil, protože Katherine Mengsková měla auru absolutní autority, sebevědomí a důvěryhodnosti. V sedmnácti byl Arcturus dost starý, aby dokázal ocenit sílu jejího charakteru, a věděl, že i otec se ji v průběhu let naučil nepodceňovat.
Aniž by vzhlédla od Feldových zranění, Katherine řekla: „Ailine, jak to tam venku vypadá? Vidíš Anguse?“
Arcturus sledoval, jak Pasteur projíždí záběry před sebou – prázdné chodby, mrtvá těla a postavy v černém, co nenápadně přebíhaly z úkrytu do úkrytu. Velvyslanec však nedokázal poznat, jestli patří k útočníkům, nebo k Angusově ochrance.
Několik kamer bylo vyřazeno, obrazovky ukazovaly jen statické zrnění, proto se nedalo přesně říct, co se děje.
„V přízemí jsou stále muži se zbraněmi, ale ne, Anguse se mi najít nedaří.“
„No, hledej dál,“ řekla Katherine.
Pasteur přikývl a obrátil pozornost zpět k obrazovkám, zatímco Katherine vstala a otřela si zakrvácené ruce do noční košile. Matčina tvář byla napjatá, ale i tak krásná, a Arcturus se usmál při vzpomínce na pohled, když nad ním stála s Feldovou pistolí v rukou, poté co zabila muže, který se ho chystal zastřelit.
„Tvá matka vypadá velmi klidně,“ poznamenala vedle něj Juliana Pasteurová. „Ví snad něco, co my ne?“
Arcturus obrátil hlavu k Julianině tváři. Když teď měl čas přemýšlet, pečlivě si ji prohlédl. Jakmile ji poprvé spatřil, myslel si, že je překrásná, ale při bližším pohledu viděl, že jí křivdil.
Juliana Pasteurová byla víc než překrásná, ona byl naprosto okouzlující, což ještě zesilovala skutečnost, že zjevně netušila, jak moc atraktivní je. Děvčata na akademii se buď zabývala politikou, která ho nudila, nebo šlo o akademické typy, které nebyla žádná výzva svádět.
Cítil, že Juliana nepatří ani do jednoho z těch táborů.
Noční košile se lepila na křivky jejího těla a jeho sedmnáctiletá mysl si vykreslovala, jak vypadá pod ní.
Zahnal ten obraz, věděl, že na podobné myšlenky není vhodný čas ani místo. „Má matka je silná žena,“ odpověděl nakonec.
„Má matka onemocněla a zemřela, když jsem ještě byla hodně malá,“ řekla Juliana. „Skoro si ji nepamatuji.“
Arcturus v jejím hlase slyšel unavený smutek, ale nevěděl, co by měl říct. On se s truchlením moc dobře nevypořádával, a proto nikdy nesoucítil s těmi, kdo utrpěli ztrátu, a bylo mu nepříjemné mít je poblíž.
„To je mi líto,“ řekl.
Juliana přikývla, zjevně jeho problém s podobným tématem přehlédla. „Jsme tu v bezpečí?“ zeptala se.
Arcturus přikývl, spokojený, že se konverzace přesunula k tématu, o kterém mohl mluvit s jistou odborností.
„Ano, jsme tu v naprostém bezpečí,“ ujistil ji. „Stěny útočiště jsou z metr tlustého plastbetonu posíleného tyčemi z neooceli. Potřebovali by největší vrtáky z Mining Gild – přinejmenším BDE-1400 – aby se dostali skrz. Možná dokonce 1600.“
„Víš toho o vrtácích hodně?“
„Trošku,“ prohlásil s tou správnou dávkou skromnosti, aby si z ní odvodila, že toho o nich ví hodně. „Mám v plánu stát se jednoho dne prospektorem.“
„Ty se nechystáš pracovat v jednom z podniků svého otce?“
Arcturův obličej při zmínce o otci potemněl. „Ne, pokud tomu dokážu zabránit. Nepřekvapilo by mě, kdyby nás do téhle zatracené situace přivedlo jeho vystupování proti Konfederaci a míchání se do věcí, do kterých mu nic není.“
„To, co Konfederace dělá, by mělo zajímat každého,“ odporovala mu Juliana.
„Možná,“ pokrčil Arcturus rameny. Podíval se na Ailina Pasteura, hledal na něm náznak toho, jak to vypadá mimo úkryt. „Já to opravdu vědět nechci a nezajímá mě to. Já si jen chci sám najít vlastní cestu galaxií.“
„Ale pokud se Konfederace bude vyvíjet stejným směrem jako doposud, nebude to moct udělat nikdo.“
Arcturus střelil pohledem po Ailinu Pasteurovi. „To ti pověděl tvůj otec?“
„Vlastně to byl tvůj otec,“ ušklíbla se Juliana.
„V tom případě mě to zajímá ještě méně.“
„Ty nejsi příliš zdvořilý, že?“
„Neznám tě,“ zdůraznil Arcturus. „Proč bych k tobě měl být zdvořilý?“
„Protože i obyvatelé okrajových světů vědí, že zdvořilé chování k hostům patří k dobrým mravům.“
Všiml si jejích zarudlých tváří a došlo mu, že má pravdu – opravdu se choval hrubě a k tak krásné dívce by se hrubě choval jen divoch, ne senátorův syn.
Arcturus se zhluboka nadechl a blýskl se nejvíc okouzlujícím úsměvem, při němž tála srdce dívek, které na akademii krátce upoutaly jeho zájem. „Máš pravdu, choval jsem se hrubě a mrzí mě to. Tohle je mimořádný večer. Obvykle takový nebývám. Normálně bývám velmi příjemný.“
Zírala na něj, snažila se rozbít jeho pohlednou masku upřímnosti, ale o to se už pokoušely i ty nejžádostivější ženy ze smetánky Styrlingu, a žádná zatím neuspěla.
Juliana Pasteurová neměla proti jeho okouzlujícímu šarmu šanci.
„Omluva se přijímá,“ řekla s úsměvem, ale Arcturus poznal, že se zatím nechytila.
„Ty jsi chytrá holka, že ano? To se mi líbí,“ řekl. Dcera Ailina Pasteura mu nyní připadala ještě zajímavější, když projevila jistou odolnost proti jeho trikům.
„Korhal může být jedním z klenotů koruny Konfederace, ale slušné chování známe i na Umoje.“
„Nikdy jsem tam nebyl,“ řekl Arcturus. „Možná se tam brzy podívám, pokud jsou všechna tamní děvčata jako ty.“
„To nejsou, ale myslím, že by se ti tam líbilo.“
„O tom nepochybuji. Budeš mi dělat průvodkyni?“
„Možná,“ řekla Juliana. „Mohla bych ti ukázat Sarengský kaňon.“
„Tam havaroval supertransportér,“ vybavil si Arcturus. „Musí to být dech beroucí místo.“
„Nemáš ani ponětí,“ ujišťovala ho Juliana.
„No, pokud přežijeme noc, určitě tu nabídku využiju,“ řekl Arcturus, jeho lehkovážný tón poznámku okradl o veškerou nebezpečnost.
Juliana se usmála, ale než mohl Arcturus říct něco dalšího, Ailin Pasteur vykřikl: „Katherine! Dveře!“
Arcturus se podíval na soustavu monitorů, ale videokameru zabírající chodbu v boji sestřelili. Z klávesnice vedle dveří se ozvala série zapípání a Katherine se sklonila, aby sekvenci zkontrolovala, než naťukala vlastní kód. Na to zareagovala další série na druhé straně stisknutých kláves, na niž Katherine znovu odpověděla. Matka kývla na Ailina Pasteura, než naťukala poslední klíčovou sekvenci, která odemkla zámky dveří.
Arcturus pocítil směsici úlevy a zklamání, že jejich společný čas tady byl tak krátký, ale usmál se, když ho Juliana chytila za ruku a v nervózním očekávání ji stiskla.
Tlusté dveře z neooceli se otevřely a dovnitř vstoupil Angus Mengsk, senátor Korhalu, manžel Katherine a otec Arctura a Dorothy, v rukou držel Narážečku.
Angus byl rozložitý, dobře stavěný muž, dlouhé černé vlasy si stahoval do koňského ohonu, kterým se stejně jako plnovousem proplétaly stříbrné nitky. Měl výrazné, věkem zvrásněné rysy, zpod rozježeného obočí zíral pár chladných šedých očí.
Přehodil si pušku přes rameno a sevřel svou ženu v drtivém medvědím objetí.
„Díkybohu, že jste naživu,“ řekl. „Věděl jsem, že se o ně postaráš.“
„Všichni jsme pořádku,“ pověděla mu Katherine. „Achtona zasáhli, ale bude žít. Už to skončilo?“
Angus propustil ženu z objetí a přikývl. „Všichni jsou mrtví, ano.“
Na posteli sedící Arcturus nervózně polkl, když uviděl, že si ho otec konečně všiml.
Angus odtrhl pohled od Arctura a potřásl si rukou s Ailinem Pasteurem, jeho zamračenost nahradil praktický úsměv politika. „Rád vidím, že jsi stále naživu, můj příteli.“
„Stejně jako ty, Angusi,“ řekl Pasteur. „Tohle byla bezesporu ošklivá záležitost. Konfederáti?“
„Možná,“ připustil Angus. „Promluvíme si o tom později, ano?“
Pasteur přikývl a Angus kolem něj prošel k Arcturovi, neutrální úsměv mu z tváře spadl jako zmačkaná maska.
„Při jméně otců, co tady děláš, chlapče?“ chtěl vědět Angus. „To tě znovu vyloučili z akademie?“
„Taky tě rád vidím, otče,“ odvětil Arcturus.

– překlad: Jakub Mařík

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).