Vládci času, Lucie Lukačovičová
 |
Fantasy zasazená do orientálních reálií není v našich zeměpisných šířkách právě častým jevem. Čeští autoři se daleko jistěji cítí ve středověkých světech anglosaského typu či u jejich slovanských bratránků. Přesto se tu a tam najde nějaký ten odvážlivec, jehož zláká exotika, a dá tak vzniknout příběhu vonícímu dálkami. Ovšem „šílenství“, do něhož se před několika lety pustila Lucka Lukačovičová, u nás zatím nemá obdoby. Umanula si totiž, že napíše fantasy ze středověkého Japonska!
Je vůbec možné, aby česká autorka napsala hodnověrný příběh ze země, která je tak odlišná svým prostředím, mentalitou obyvatel i vnímáním světa? A navíc ještě ve fantasy stylu? Na tyto otázky dává jednoznačnou odpověď kniha Vládci času. Její děj se totiž odehrává v drsném a často až nesmyslně krutém světě Japonského císařství dvanáctého století, kde lidský život nemá valnou cenu. A právě zde vedou nelítostný boj dva nejmocnější a největší rody celé země – Taira a Minamoto. Soupeří o moc, bohatství i vliv nad císařem. Doba zatím přeje hlavně Tairům, jejichž hlavě – Kiyomorimu se podařilo soustředit do svých rukou většinu moci.
Ovšem ani Minamotové se nevzdávají. Vládci jsou rozhodnuti dovést své soupeření až do konce. Jak se zdá, v říši vycházejícího slunce není pro oba dost místa, a proto jeden z rodů musí padnout. Nastává tedy čas připravit se k boji a povolat spojence a vazaly. Pak už stačí jen počkat na chybu soupeře a zasadit mu smrtící úder. Nikdo však netuší, že v pozadí válečných příprav se odehrává mnohem jemnější hra a že její jednotlivé kroky jsou už propočítány se zdrcující cílevědomostí a nelidským sebeobětováním. A konečné vítězství tedy může mít pachuť hořkých mandlí…
Už od první chvíle čtenář cítí, že ve vzduchu visí předzvěst krvavého konfliktu, který podoben monstróznímu mlýnku na maso dříve či později semele životy téměř všech postav. Jakmile se události dají do pohybu, už pro nikoho není cesty zpět. A tak se na pozadí mocenského boje začínají odehrávat tragédie rozměrů téměř shakespearovských, ještě umocněné japonským pojetím cti i smyslem pro povinnost a věrnost. Nelze se tedy divit, že spousta hrdinů skončí opravdu špatně. A nemusí to být jen ona tolik proklamovaná hrdinská smrt na bojišti s mečem v ruce v boji do posledního dechu.
Vždyť k nejtragičtějším postavám příběhu patří císařský princ Mochihito. Tento jemný muž, vynikající hudebník a umělec nakonec doplatí na svou naivitu, s níž se zaplete do politického dění. A nezachrání ho ani jeho jméno. Snad ještě hůř je na tom bezejmenná dívka, jež má dar „krást čas.“. Nelítostný Kiyomori neustane, dokud z ní nevyková tu nejnebezpečnější zbraň ve službách rodu, které pak právem náleží jméno Shikyaku – Vražednice. A přece je tato dívka stejně tak katem jako i nevinnou obětí. Ačkoliv na pohled vypadá poslušně a vyhasle, přece jen se někde hluboko uvnitř se skrývá její skutečné já, které se jednoho dne začne hlásit o své místo.
Na stránkách Vládců času se prohání různorodá směska postav všeho druhu. Čtenář tu může potkat ty neodpornější padouchy, jací kdy nosili kimono. V tomto ohledu vyniká zejména již zmiňovaný Kiyomori, jehož bezohlednost, krutost a mocichtivost postrkuje rod Taira mílovými kroky na cestu do pekel. Ale stejně tak jsou zde i muži a ženy čestní a morální, mezi které kupodivu patří i prvorozený Kiyomoriho syn, což starého zloducha přivádí k zuřivosti. Mezi těmito dvěma extrémy se pak pokouší přežít spousta dalších figur a figurek. Všechny však mají jedno společné – působí neobyčejně živě a přirozeně.
Lukačovičové se však daří mistrně vykreslit nejen osoby, ale i podat uvěřitelně celé pozadí příběhu. Přitom velmi citlivě pracuje s japonskými reáliemi a přibližuje je čtenáři bez toho, že by tratily na své věrohodnosti a zajímavosti. Využívá starou legendu, aby na jejím základě vystavěla příběh tak, jak si sama představuje, že by se mohl odehrát. Fantasy atributy sice v textu hrají spíše minoritní úlohu, ovšem motiv „zlodějů času“ i jejich protivníků zase do děje zapadá velmi přirozeně.
Vlastní příběh pak má originální styl a rychlý spád. Je v něm téměř vše – velké bitvy, skryté intriky, zrada i pomsta, oběti i láska. Zní tu svist tasených katan, šustot nádherných kimon císařských konkubín, poslední vzdech umírajícího samuraje i klepot hole potulného mnicha. Vládci času jsou prostě oním příběhem s velkým P, který autorka podala s virtuozitou zkušeného vypravěče.
Nedá mi to, abych se nezmínil o výtvarné stránce knihy. Obálka a zejména vnitřní ilustrace Jany Šouflové nejenže podtrhují vyznění celého příběhu i jednotlivých scén, ale zároveň z nich dýchá cosi cize exotického. Každá z těch ilustrací se snaží prozradit vlastní příběh. Stačí jen se u nich zastavit a podívat se trochu důkladněji.
Ale abych se vrátil na počátek: Je vůbec možné, aby česká autorka napsala hodnověrný příběh ze středověkého Japonska? Ano, je. A Lucie Lukačovičová to udělala na výbornou.
- Lucie Lukačovičová: Vládci času
- vydal: Klub Julese Vernea, Praha 2007
- obálka: Jana Šouflová
- 312 stran / 240 Kč
